V Jihoafrické republice a potažmo i na celém světě jsme vychováváni k přesvědčení, že spravedlnost rovná se odplata. Vzhledem k šokujícímu vzestupu násilných trestných činů a rostoucímu počtu ohavných případů znásilňování a zneužívání dětí se dnes často objevují výzvy – podporované širokou veřejností –, aby byl obnoven trest smrti. Jihoafrický Ústavní soud naštěstí shledal, že trest smrti – který Jihoafričané zrušili ve stejné době, kdy jsme se osvobodili od apartheidu – je protiústavní.
Bohužel se zdá, že na mnoha místech světa se muži a ženy v touze po odplatě nepovznesli nad biblickou zásadu „oko za oko, zub za zub“. V některých muslimských zemích jsou dokonce usvědčeným zlodějům veřejně usekávány ruce. Onen biblický výrok však původně vznikl ve snaze potlačit krvavé sváry pramenící z touhy potrestat nevinné příbuzné osoby, jež spáchala vraždu. Princip „oko za oko“ žádá, aby jediným terčem odplaty byl původce zločinu, a nikoliv ostatní, kteří se provinili pouze příbuzenským vztahem k němu.
Rčení „oko za oko“ tedy nemělo znamenat to, co dnes znamená, tedy že za zabití se má platit jiným zabitím. Vzhledem k brutalitě apartheidu by tento princip v mé vlasti nikdy nefungoval.
Někteří Jihoafričané volali po procesech na způsob Norimberku, zejména pro pachatele, jejichž zvěrstva měla za cíl udržovat zvrácený systém apartheidu. Objevily se požadavky, aby byli viníci voláni k zodpovědnosti.
Měli jsme však to štěstí, že Norimberk pro nás ve skutečnosti nepřicházel v úvahu. Norimberské procesy se uskutečnily proto, že spojenci donutili nacisty k bezpodmínečné kapitulaci, a mohli tak uplatňovat takzvanou spravedlnost vítězů. V našem případě se vláda apartheidu ani osvobozenecká hnutí nemohla vzájemně porazit. Z vojenského hlediska jsme uvízli na mrtvém bodě. V případě Norimberku se navíc prokurátoři a soudci mohli po procesu sbalit a odjet z Německa do svých několika domovů. My jsme naopak museli vytvořit domov ze své společné vlasti a naučit se spolu navzájem žít.
Podobné procesy by byly pravděpodobně trvaly téměř věčnost a zanechaly by za sebou nezhojené rány. Bylo by obtížné obstarat důkazy potřebné k usvědčení. Všichni víme, jak mazaně dokážou byrokraté ničit usvědčující důkazy.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
A tak bylo štěstím, že se naše země rozhodla jít cestou Komise pro pravdu a usmíření (TRC) – udělit amnestii výměnou za pravdu. Tato cesta byla v konečném důsledku založena na principech posilňující spravedlnosti a ideologie ubuntu.
Během slyšení TRC jsme odhalovali hrůzné detaily o zvěrstvech páchaných za účelem udržení či svržení apartheidu. „Dali jsme mu otrávenou kávu, střelili ho do hlavy a pak spálili jeho tělo. A protože lidské tělo hoří sedm až osm hodin, udělali jsme si vedle pečínku a popíjeli k ní pivo.“ Jak hluboko mohou lidé ve své nehumánnosti klesnout!
Pokaždé, co byly obdobně děsivé příběhy zveřejněny, jsme si museli připomínat, že sice šlo o ďábelské činy, ale že jejich pachatelé zůstávají i nadále Božími dětmi. Zrůda nemá morální zodpovědnost, a proto k ní nemůže být volána; a co je ještě vážnější, označíme-li někoho za zrůdu, zavíráme mu dveře k možné nápravě. Posilňující spravedlnost a ubuntu jsou pevně založeny na uznání, že i ten nejhorší možný delikvent má v sobě jakousi základní lidskost.
Nemůžeme nikoho odepsat. Kdyby byla pravda, že se lidé nemohou změnit, že vrah navždy zůstane vrahem, byl by celý proces TRC vyloučen. Došlo k němu díky našemu přesvědčení, že i ten nejhorší rasista je schopen se změnit. A myslím si, že jsme si v Jihoafrické republice nevedli špatně; přinejmenším si to o naší transformaci a procesu TRC myslí okolní svět. Princip „oko za oko“ totiž nikdy nemůže fungovat, pokud je společnost ve sporu – odplata vede k protiodplatě a vyvolává krvavou spirálu, jaké jsme svědky na Blízkém východě.
Typ spravedlnosti, který uplatnila Jihoafrická republika a jejž nazývám „posilňující spravedlností“, se na rozdíl od odplaty v podstatě nezajímá o trest, nemá v zásadě kárný charakter. Přikládá velkou váhu uzdravení. Přečin, jenž zapříčinil narušení vztahů, i narušení samotné je třeba léčit. Taková spravedlnost pohlíží na provinilce jako na člověka, jako na subjekt se smyslem pro zodpovědnost a pro stud, jehož je třeba znovu začlenit do společnosti, a ne ho z ní vyřazovat.
Ve starých zvycích africké společnosti se skrývá hluboká moudrost. Spravedlnost bývala záležitostí všech a společnost kladla důraz na sociální harmonii a mír. Věřilo se, že člověk je člověkem pouze prostřednictvím jiných a že zlomenému člověku je třeba pomoci k uzdravení. To, co prohřešek narušil, se mělo obnovit a provinilci i oběti se muselo dopomoci k usmíření.
Vnímání spravedlnosti jako odplaty často přehlíží samotnou oběť a celý systém je zpravidla neosobní a chladný. Posilňující spravedlnost naopak skýtá naději. Věří, že i ten nejhorší delikvent se může stát lepším člověkem.
To neznamená přistupovat ke zločinu změkčile. Provinilci si musí uvědomit závažnost svých prohřešků prostřednictvím vyměřeného trestu, ale musí zde existovat naděje – naděje, že i provinilec se může stát užitečným členem společnosti, jakmile zaplatí cenu, již společnosti dluží. Budeme-li jednat tak, jako bychom opravdu věřili, že je někdo lepším nebo se lepším může stát, pak onen někdo mnohdy naše očekávání naplní.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US President Donald Trump’s import tariffs have triggered a wave of retaliatory measures, setting off a trade war with key partners and raising fears of a global downturn. But while Trump’s protectionism and erratic policy shifts could have far-reaching implications, the greatest victim is likely to be the United States itself.
warns that the new administration’s protectionism resembles the strategy many developing countries once tried.
It took a pandemic and the threat of war to get Germany to dispense with the two taboos – against debt and monetary financing of budgets – that have strangled its governments for decades. Now, it must join the rest of Europe in offering a positive vision of self-sufficiency and an “anti-fascist economic policy.”
welcomes the apparent departure from two policy taboos that have strangled the country's investment.
V Jihoafrické republice a potažmo i na celém světě jsme vychováváni k přesvědčení, že spravedlnost rovná se odplata. Vzhledem k šokujícímu vzestupu násilných trestných činů a rostoucímu počtu ohavných případů znásilňování a zneužívání dětí se dnes často objevují výzvy – podporované širokou veřejností –, aby byl obnoven trest smrti. Jihoafrický Ústavní soud naštěstí shledal, že trest smrti – který Jihoafričané zrušili ve stejné době, kdy jsme se osvobodili od apartheidu – je protiústavní.
Bohužel se zdá, že na mnoha místech světa se muži a ženy v touze po odplatě nepovznesli nad biblickou zásadu „oko za oko, zub za zub“. V některých muslimských zemích jsou dokonce usvědčeným zlodějům veřejně usekávány ruce. Onen biblický výrok však původně vznikl ve snaze potlačit krvavé sváry pramenící z touhy potrestat nevinné příbuzné osoby, jež spáchala vraždu. Princip „oko za oko“ žádá, aby jediným terčem odplaty byl původce zločinu, a nikoliv ostatní, kteří se provinili pouze příbuzenským vztahem k němu.
Rčení „oko za oko“ tedy nemělo znamenat to, co dnes znamená, tedy že za zabití se má platit jiným zabitím. Vzhledem k brutalitě apartheidu by tento princip v mé vlasti nikdy nefungoval.
Někteří Jihoafričané volali po procesech na způsob Norimberku, zejména pro pachatele, jejichž zvěrstva měla za cíl udržovat zvrácený systém apartheidu. Objevily se požadavky, aby byli viníci voláni k zodpovědnosti.
Měli jsme však to štěstí, že Norimberk pro nás ve skutečnosti nepřicházel v úvahu. Norimberské procesy se uskutečnily proto, že spojenci donutili nacisty k bezpodmínečné kapitulaci, a mohli tak uplatňovat takzvanou spravedlnost vítězů. V našem případě se vláda apartheidu ani osvobozenecká hnutí nemohla vzájemně porazit. Z vojenského hlediska jsme uvízli na mrtvém bodě. V případě Norimberku se navíc prokurátoři a soudci mohli po procesu sbalit a odjet z Německa do svých několika domovů. My jsme naopak museli vytvořit domov ze své společné vlasti a naučit se spolu navzájem žít.
Podobné procesy by byly pravděpodobně trvaly téměř věčnost a zanechaly by za sebou nezhojené rány. Bylo by obtížné obstarat důkazy potřebné k usvědčení. Všichni víme, jak mazaně dokážou byrokraté ničit usvědčující důkazy.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
A tak bylo štěstím, že se naše země rozhodla jít cestou Komise pro pravdu a usmíření (TRC) – udělit amnestii výměnou za pravdu. Tato cesta byla v konečném důsledku založena na principech posilňující spravedlnosti a ideologie ubuntu.
Během slyšení TRC jsme odhalovali hrůzné detaily o zvěrstvech páchaných za účelem udržení či svržení apartheidu. „Dali jsme mu otrávenou kávu, střelili ho do hlavy a pak spálili jeho tělo. A protože lidské tělo hoří sedm až osm hodin, udělali jsme si vedle pečínku a popíjeli k ní pivo.“ Jak hluboko mohou lidé ve své nehumánnosti klesnout!
Pokaždé, co byly obdobně děsivé příběhy zveřejněny, jsme si museli připomínat, že sice šlo o ďábelské činy, ale že jejich pachatelé zůstávají i nadále Božími dětmi. Zrůda nemá morální zodpovědnost, a proto k ní nemůže být volána; a co je ještě vážnější, označíme-li někoho za zrůdu, zavíráme mu dveře k možné nápravě. Posilňující spravedlnost a ubuntu jsou pevně založeny na uznání, že i ten nejhorší možný delikvent má v sobě jakousi základní lidskost.
Nemůžeme nikoho odepsat. Kdyby byla pravda, že se lidé nemohou změnit, že vrah navždy zůstane vrahem, byl by celý proces TRC vyloučen. Došlo k němu díky našemu přesvědčení, že i ten nejhorší rasista je schopen se změnit. A myslím si, že jsme si v Jihoafrické republice nevedli špatně; přinejmenším si to o naší transformaci a procesu TRC myslí okolní svět. Princip „oko za oko“ totiž nikdy nemůže fungovat, pokud je společnost ve sporu – odplata vede k protiodplatě a vyvolává krvavou spirálu, jaké jsme svědky na Blízkém východě.
Typ spravedlnosti, který uplatnila Jihoafrická republika a jejž nazývám „posilňující spravedlností“, se na rozdíl od odplaty v podstatě nezajímá o trest, nemá v zásadě kárný charakter. Přikládá velkou váhu uzdravení. Přečin, jenž zapříčinil narušení vztahů, i narušení samotné je třeba léčit. Taková spravedlnost pohlíží na provinilce jako na člověka, jako na subjekt se smyslem pro zodpovědnost a pro stud, jehož je třeba znovu začlenit do společnosti, a ne ho z ní vyřazovat.
Ve starých zvycích africké společnosti se skrývá hluboká moudrost. Spravedlnost bývala záležitostí všech a společnost kladla důraz na sociální harmonii a mír. Věřilo se, že člověk je člověkem pouze prostřednictvím jiných a že zlomenému člověku je třeba pomoci k uzdravení. To, co prohřešek narušil, se mělo obnovit a provinilci i oběti se muselo dopomoci k usmíření.
Vnímání spravedlnosti jako odplaty často přehlíží samotnou oběť a celý systém je zpravidla neosobní a chladný. Posilňující spravedlnost naopak skýtá naději. Věří, že i ten nejhorší delikvent se může stát lepším člověkem.
To neznamená přistupovat ke zločinu změkčile. Provinilci si musí uvědomit závažnost svých prohřešků prostřednictvím vyměřeného trestu, ale musí zde existovat naděje – naděje, že i provinilec se může stát užitečným členem společnosti, jakmile zaplatí cenu, již společnosti dluží. Budeme-li jednat tak, jako bychom opravdu věřili, že je někdo lepším nebo se lepším může stát, pak onen někdo mnohdy naše očekávání naplní.