Protestující odpůrci se vrátili do svých domovských zemí, zranění si lížou rány, hlavy států jsou zpět u své obvyklé práce a Heiligendamm, staré lázně na německém baltském pobřeží, se navrací ke svému snu o kráse císařských časů. Německá kancléřka Angela Merkelová dosáhla zásadního diplomatického úspěchu. S šarmem a skromným, leč jasným myšlením si mezi zeměmi G-8 vydobyla kompromis, který může pomoci ochránit svět před nejvážnějšími devastacemi zapříčiněnými globálním oteplováním. Osm nejbohatších zemí světa přislíbilo, že „seriózně zváží“ snížení svých emisí CO2 na polovinu do roku 2050.
Tato formulace může sice znít vágně, ale vzhledem k postojům, jež jednotlivé země zastávaly na počátku, byl výsledek důležitým úspěchem. Zejména Spojené státy svůj přístup od odmítání Kjótského protokolu významně posunuly, a dokonce akceptovaly, že pořádání budoucích vyjednávání bude povinností Organizace spojených národů.
Avšak třebaže je tento kompromis víc, než se dalo na začátku čekat, několik důležitých zemí se na něm nepodílelo. Ovšemže, Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika a Mexiko jej podepsaly, ale mnohé země, včetně asijských tygrů a většiny evropských zemí, nikoliv, navzdory jejich značným příspěvkům ke znečišťování světové atmosféry.
Navíc součástí dohody nebyli ropní šejkové ani další producenti fosilních paliv, kteří nakonec mají kontrolu nad množstvím uhlíku vypuštěným do atmosféry. Pokud se k dohodě o snižování emisí CO2 nepřipojí rozhodující spotřebitelské státy a většina producentských zemí, bude možná zbytečná.
Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že úhrnné emise CO2 jsou důsledkem nezávislých rozhodnutí jednotlivých zemí. Jestliže se tedy určitá skupina zemí rozhodne emise snížit, celosvětových emisí ubude o součet emisí těchto států. Jistě, bylo by lepší, kdyby emise potlačily všechny země, ale dost pomůže už to, když tak učiní alespoň některé.
Tento pohled na věc je naneštěstí příliš dobrý, než aby byl pravdivý, protože emise jednotlivých zemí na sobě nejsou navzájem nezávislé. Rozhodnou-li se některé státy své emise snížit, budou muset omezit svou spotřebu fosilních paliv, zejména ropy. Poklesnou tudíž světové ceny těchto paliv, což ostatní země povzbudí k vyšší spotřebě, než jakou by jinak vykazovaly. Státy, které své emise potlačí, by tak ve výsledku dotovaly růst svých konkurentů, přičemž rychlost globálního oteplování by vůbec nemusela klesat.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Oběti zúčastněných zemí by problém s CO2 zmírnily jedině tehdy, bude-li jejich sebekázeň znamenat, že fosilní zdroje, které nespotřebují, zůstanou pod zemí. Musejí přimět ropné šejky a další producenty fosilních paliv, aby přitáhli kohoutky svých čerpadel. Budou-li šejkové tvrdohlaví a budou nadále těžit tolik, kolik plánovali bez přihlédnutí k sebekázni G-8, ceny paliv klesnou natolik, že vyvolají takové zvýšení spotřeby mezi nezúčastněnými zeměmi, že účinek na celkové emise CO2 bude nulový.
Omezí ropní šejkové těžbu fosilních paliv? Na první pohled se to může jevit jako přirozená věc, neboť většina dodavatelů sníží produkci, kdykoli klesá cena. Šejkové ale sedí na neměnných zásobách ropy. Jestliže ji nevytěží dnes, budou to muset udělat v budoucnu, chtějí-li mít zisk. Přinejlepším se zdá, že lze vychýlit časový průběh těžby směrem do budoucnosti. To v dlouhodobém výhledu problém s CO2 nevyřeší, ale alespoň to oddálí katastrofu.
Ropní šejkové by zřejmě byli nakloněni odložení těžby, jedině kdyby mohli důvodně předpokládat, že propady poptávky v signatářských zemích a poměrné snížení ceny, které z nich vyplyne, jsou dnes silnější než v budoucnosti. To není věrohodné. Šejkové budou vědět, že obavy ohledně globálního oteplování budou se vší pravděpodobností s postupem času sílit. Těžbu proto raději neomezí, nýbrž uspíší, aby se vyvarovali prodeji ropy, až bude strach z CO2 kulminovat a uměle vytvořená opatření signatářských zemí ke snižování spotřeby nejostřeji srazí ceny ropy. Zelené politiky tudíž globální oteplování paradoxně nezmírní, ale urychlí.
Z těchto úvah plynou dvě ponaučení. Zaprvé, za vyjednávací stůl musí zasednout všichni znečišťovatelé a je třeba je přinutit nebo motivovat ke snižování znečištění. Závazky jednotlivých zemí, například Německa, že půjdou nad své povinnosti, jsou neužitečné. Německo už přispělo třemi čtvrtinami úhrnných úbytků emisí CO2 napříč EU oproti roku 1990, k jejichž dosažení do období 2008-2012 se EU zavázala v Kjótském protokolu. Taková politika jednoduše dotuje ostatní producenty emisí CO2 a nezmírňuje problém globálního oteplování.
Zadruhé, ještě náročnější bude přesvědčit ropné šejky a další producenty fosilních paliv, aby odložili své těžební plány anebo, což by bylo ještě lepší, aby část svých zásob netěžili vůbec. Nejlepší politikou proti globálnímu oteplování je ponechat CO2 vázaný ve fosilních zdrojích hluboko pod zemí.
Dobrou zprávou z Heiligendammu je to, že OSN se teď bude muset ujmout organizace společného řešení. Špatnou zprávou je, že k tomu zřejmě nedojde v dohledné budoucnosti a že vlastníci přírodních zdrojů tak udělají vše pro to, aby svá ložiska vytěžili, tedy aby svůj fosilní uhlík vypustili do atmosféry dřív, než OSN najde východisko z této slepé uličky.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In 2024, global geopolitics and national politics have undergone considerable upheaval, and the world economy has both significant weaknesses, including Europe and China, and notable bright spots, especially the US. In the coming year, the range of possible outcomes will broaden further.
offers his predictions for the new year while acknowledging that the range of possible outcomes is widening.
Protestující odpůrci se vrátili do svých domovských zemí, zranění si lížou rány, hlavy států jsou zpět u své obvyklé práce a Heiligendamm, staré lázně na německém baltském pobřeží, se navrací ke svému snu o kráse císařských časů. Německá kancléřka Angela Merkelová dosáhla zásadního diplomatického úspěchu. S šarmem a skromným, leč jasným myšlením si mezi zeměmi G-8 vydobyla kompromis, který může pomoci ochránit svět před nejvážnějšími devastacemi zapříčiněnými globálním oteplováním. Osm nejbohatších zemí světa přislíbilo, že „seriózně zváží“ snížení svých emisí CO2 na polovinu do roku 2050.
Tato formulace může sice znít vágně, ale vzhledem k postojům, jež jednotlivé země zastávaly na počátku, byl výsledek důležitým úspěchem. Zejména Spojené státy svůj přístup od odmítání Kjótského protokolu významně posunuly, a dokonce akceptovaly, že pořádání budoucích vyjednávání bude povinností Organizace spojených národů.
Avšak třebaže je tento kompromis víc, než se dalo na začátku čekat, několik důležitých zemí se na něm nepodílelo. Ovšemže, Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika a Mexiko jej podepsaly, ale mnohé země, včetně asijských tygrů a většiny evropských zemí, nikoliv, navzdory jejich značným příspěvkům ke znečišťování světové atmosféry.
Navíc součástí dohody nebyli ropní šejkové ani další producenti fosilních paliv, kteří nakonec mají kontrolu nad množstvím uhlíku vypuštěným do atmosféry. Pokud se k dohodě o snižování emisí CO2 nepřipojí rozhodující spotřebitelské státy a většina producentských zemí, bude možná zbytečná.
Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že úhrnné emise CO2 jsou důsledkem nezávislých rozhodnutí jednotlivých zemí. Jestliže se tedy určitá skupina zemí rozhodne emise snížit, celosvětových emisí ubude o součet emisí těchto států. Jistě, bylo by lepší, kdyby emise potlačily všechny země, ale dost pomůže už to, když tak učiní alespoň některé.
Tento pohled na věc je naneštěstí příliš dobrý, než aby byl pravdivý, protože emise jednotlivých zemí na sobě nejsou navzájem nezávislé. Rozhodnou-li se některé státy své emise snížit, budou muset omezit svou spotřebu fosilních paliv, zejména ropy. Poklesnou tudíž světové ceny těchto paliv, což ostatní země povzbudí k vyšší spotřebě, než jakou by jinak vykazovaly. Státy, které své emise potlačí, by tak ve výsledku dotovaly růst svých konkurentů, přičemž rychlost globálního oteplování by vůbec nemusela klesat.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Oběti zúčastněných zemí by problém s CO2 zmírnily jedině tehdy, bude-li jejich sebekázeň znamenat, že fosilní zdroje, které nespotřebují, zůstanou pod zemí. Musejí přimět ropné šejky a další producenty fosilních paliv, aby přitáhli kohoutky svých čerpadel. Budou-li šejkové tvrdohlaví a budou nadále těžit tolik, kolik plánovali bez přihlédnutí k sebekázni G-8, ceny paliv klesnou natolik, že vyvolají takové zvýšení spotřeby mezi nezúčastněnými zeměmi, že účinek na celkové emise CO2 bude nulový.
Omezí ropní šejkové těžbu fosilních paliv? Na první pohled se to může jevit jako přirozená věc, neboť většina dodavatelů sníží produkci, kdykoli klesá cena. Šejkové ale sedí na neměnných zásobách ropy. Jestliže ji nevytěží dnes, budou to muset udělat v budoucnu, chtějí-li mít zisk. Přinejlepším se zdá, že lze vychýlit časový průběh těžby směrem do budoucnosti. To v dlouhodobém výhledu problém s CO2 nevyřeší, ale alespoň to oddálí katastrofu.
Ropní šejkové by zřejmě byli nakloněni odložení těžby, jedině kdyby mohli důvodně předpokládat, že propady poptávky v signatářských zemích a poměrné snížení ceny, které z nich vyplyne, jsou dnes silnější než v budoucnosti. To není věrohodné. Šejkové budou vědět, že obavy ohledně globálního oteplování budou se vší pravděpodobností s postupem času sílit. Těžbu proto raději neomezí, nýbrž uspíší, aby se vyvarovali prodeji ropy, až bude strach z CO2 kulminovat a uměle vytvořená opatření signatářských zemí ke snižování spotřeby nejostřeji srazí ceny ropy. Zelené politiky tudíž globální oteplování paradoxně nezmírní, ale urychlí.
Z těchto úvah plynou dvě ponaučení. Zaprvé, za vyjednávací stůl musí zasednout všichni znečišťovatelé a je třeba je přinutit nebo motivovat ke snižování znečištění. Závazky jednotlivých zemí, například Německa, že půjdou nad své povinnosti, jsou neužitečné. Německo už přispělo třemi čtvrtinami úhrnných úbytků emisí CO2 napříč EU oproti roku 1990, k jejichž dosažení do období 2008-2012 se EU zavázala v Kjótském protokolu. Taková politika jednoduše dotuje ostatní producenty emisí CO2 a nezmírňuje problém globálního oteplování.
Zadruhé, ještě náročnější bude přesvědčit ropné šejky a další producenty fosilních paliv, aby odložili své těžební plány anebo, což by bylo ještě lepší, aby část svých zásob netěžili vůbec. Nejlepší politikou proti globálnímu oteplování je ponechat CO2 vázaný ve fosilních zdrojích hluboko pod zemí.
Dobrou zprávou z Heiligendammu je to, že OSN se teď bude muset ujmout organizace společného řešení. Špatnou zprávou je, že k tomu zřejmě nedojde v dohledné budoucnosti a že vlastníci přírodních zdrojů tak udělají vše pro to, aby svá ložiska vytěžili, tedy aby svůj fosilní uhlík vypustili do atmosféry dřív, než OSN najde východisko z této slepé uličky.