PRINCETON – Na Princetonské univerzitě nikdy není daleko k Woodrowu Wilsonovi, který tu byl rektorem, než se stal prezidentem Spojených států. Na prostory menzy Wilsonovy koleje, kde působím, shlíží jeho obraz v nadživotní velikosti a Prospect House, dnešní jídelna profesorského sboru, bývala v dobách, kdy univerzitu řídil, jeho rodinným domem.
Když tedy vypuklo pozdvižení nad nedávným zveřejněním čtvrt milionu diplomatických depeší skrze WikiLeaks, vybavil se mi Wilsonův projev z roku 1918, v němž předložil „Čtrnáct bodů“ pro dosažení spravedlivého míru, který ukončí první světovou válku. První z těchto čtrnácti bodů říkal: „Je třeba dospět k otevřeným mírovým úmluvám, po nichž s jistotou nebude docházet k žádnému privátnímu mezinárodnímu vyjednávání ani rozhodování, ale diplomacie se bude vždy uskutečňovat upřímně a veřejnosti na očích.“
Měli bychom tento ideál brát vážně? Je zakladatel WikiLeaks Julian Assange skutečným následovníkem Woodrowa Wilsona?
Wilson nedokázal prosadit, aby Versailleská smlouva plně reflektovala jeho čtrnáct bodů, třebaže několik se jich do ní promítlo, včetně založení sdružení států, které se stalo předchůdcem dnešní Organizace spojených národů. Pak se ale Wilsonovi nepodařilo přimět Senát USA k ratifikaci smlouvy, která zahrnovala Pakt Společnosti národů.
Emeritní profesor dějin Paul Schroeter zkraje měsíce prohlásil v článku pro The New York Times, že otevřená diplomacie je často „fatálně chybná“, a doložil to na příkladu nezbytnosti tajných jednání k dosažení dohody nad Versailleskou smlouvou. Jelikož tato smlouva nese zásadní zodpovědnost za vzkříšení německého nacionalismu, který vedl ke vzestupu Hitlera a druhé světové válce, může si dost dobře nárokovat titul nejkatastrofálnější mírové úmluvy v dějinách lidstva.
Navíc kdyby Wilsonovy návrhy skutečně zformovaly základ míru a udaly tón všem budoucím vyjednáváním, lze si jen stěží představit, že by dějiny Evropy ve dvacátém století byly horší než ve skutečnosti. Versailleská smlouva je chatrným příkladem, chce-li člověk demonstrovat vhodnost utajení mezinárodních vyjednávání.
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Otevřená vláda je, v jistých mezích, ideálem, který je nám všem společný. Přihlásil se k ní americký prezident Barack Obama, když se v lednu 2009 ujal úřadu. „Počínaje dneškem,“ řekl ministrům a dalšímu osazenstvu svého kabinetu, „by každá agentura a každé ministerstvo mělo vědět, že tato administrativa není na straně těch, kdo se snaží informace zadržovat, nýbrž těch, kdo je zveřejňují.“ Nato podotkl, že z důvodu ochrany soukromí a národní bezpečnosti budou muset existovat výjimky z této politiky.
I ministr obrany Robert Gates ovšem přiznal, že nedávné úniky informací jsou pro USA sice trapné a nepříjemné, ale jejich důsledky pro americkou zahraniční politiku nejsou velké. Některé z uniklých depeší jsou jen názorem a nepředstavují o mnoho víc než klevety o vůdčích osobnostech států. Díky vyzrazeným informacím ale například víme, že když britská vláda zřídila své údajně otevřené vyšetřování příčin irácké války, přislíbila zároveň americké vládě, že „provede opatření na ochranu vašich zájmů“. Britská vláda zřejmě klamala veřejnost i vlastní parlament.
Obdobně diplomatické depeše odhalují, že prezident Alí Abdulláh Sáleh lhal svému lidu a parlamentu ohledně amerických vzdušných úderů proti al-Káidě v Jemenu, když tvrdil, že původcem bomb byla jemenská armáda.
Dozvěděli jsme se také o rozsahu korupce v některých režimech, jež USA podporují, například v Afghánistánu a Pákistánu, jakož i v dalších zemích, s nimiž mají USA přátelské vztahy, především v Rusku. Víme teď, že královská rodina Saúdovců naléhala na USA, aby vojensky zaútočily na Írán s cílem zabránit mu v dosažení schopnosti vyrábět jaderné zbraně. Tady jsme se možná dozvěděli něco, za co si vláda USA zaslouží uznání: této pobídce odolala.
Znalosti se obecně pokládají za dobrou věc, takže je také patrně dobré vědět víc o tom, jak Spojené státy uvažují a jak ve světě působí. V demokracii soudí svou vládu občané, a jsou-li drženi v nevědomosti ohledně toho, co jejich vláda dělá, chybí jim předpoklady k dobře podloženému rozhodování. Legitimní zájem vědět o krocích, jež uskutečňuje jejich vláda, mají lidé i v nedemokratických zemích.
Nicméně neplatí vždycky, že by otevřenost byla lepší než utajení. Předpokládejme, že by američtí diplomaté zjistili, že demokraté žijící v brutální vojenské diktatuře vyjednávají s nižšími důstojníky o provedení puče k obnovení demokracie a právního řádu. Doufám, že na WikiLeaks by nedošlo ke zveřejnění depeše, v níž by diplomaté informovali své nadřízené o tomto spiknutí.
Otevřenost je v tomto ohledu jako pacifismus: právě tak jako nemůžeme přistoupit k úplnému odzbrojení, zatímco ostatní jsou stále připraveni se chopit svých zbraní, i svět otevřené diplomacie Woodrowa Wilsona je vznešený ideál, který ve světě, v němž žijeme, nelze plně realizovat.
Mohli bychom se však snažit tomuto ideálu se přiblížit. Kdyby vlády své občany tak často neklamaly, bylo by utajování méně nezbytné, a kdyby lídři věděli, že nemohou spoléhat na neinformování veřejnosti o tom, co dělají, měli by velmi silnou motivaci chovat se lépe.
Je tudíž politováníhodné, že nejpravděpodobnějším důsledkem nedávných odhalení bude zpřísnění restrikcí s cílem zabránit dalším únikům informací. Doufejme, že v novém věku WikiLeaks se jedná o nedosažitelný cíl.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
After a decades-long love affair with laissez-faire policies, many governments – notably in developed countries – are increasingly seeking to shape their economies through tariffs, subsidies, public procurement, and more. But not all industrial policies are created equal, and understanding their nuances and limitations is critical to their success.
Too often, the press and voters treat abortion, and reproductive rights more broadly, as well as other “family” issues – like child tax credits, paid family leave policies and affordable childcare – as somehow different from economic issues. But they are not.
shows why abortion, childcare, and parental leave are not merely “family” issues.
PRINCETON – Na Princetonské univerzitě nikdy není daleko k Woodrowu Wilsonovi, který tu byl rektorem, než se stal prezidentem Spojených států. Na prostory menzy Wilsonovy koleje, kde působím, shlíží jeho obraz v nadživotní velikosti a Prospect House, dnešní jídelna profesorského sboru, bývala v dobách, kdy univerzitu řídil, jeho rodinným domem.
Když tedy vypuklo pozdvižení nad nedávným zveřejněním čtvrt milionu diplomatických depeší skrze WikiLeaks, vybavil se mi Wilsonův projev z roku 1918, v němž předložil „Čtrnáct bodů“ pro dosažení spravedlivého míru, který ukončí první světovou válku. První z těchto čtrnácti bodů říkal: „Je třeba dospět k otevřeným mírovým úmluvám, po nichž s jistotou nebude docházet k žádnému privátnímu mezinárodnímu vyjednávání ani rozhodování, ale diplomacie se bude vždy uskutečňovat upřímně a veřejnosti na očích.“
Měli bychom tento ideál brát vážně? Je zakladatel WikiLeaks Julian Assange skutečným následovníkem Woodrowa Wilsona?
Wilson nedokázal prosadit, aby Versailleská smlouva plně reflektovala jeho čtrnáct bodů, třebaže několik se jich do ní promítlo, včetně založení sdružení států, které se stalo předchůdcem dnešní Organizace spojených národů. Pak se ale Wilsonovi nepodařilo přimět Senát USA k ratifikaci smlouvy, která zahrnovala Pakt Společnosti národů.
Emeritní profesor dějin Paul Schroeter zkraje měsíce prohlásil v článku pro The New York Times, že otevřená diplomacie je často „fatálně chybná“, a doložil to na příkladu nezbytnosti tajných jednání k dosažení dohody nad Versailleskou smlouvou. Jelikož tato smlouva nese zásadní zodpovědnost za vzkříšení německého nacionalismu, který vedl ke vzestupu Hitlera a druhé světové válce, může si dost dobře nárokovat titul nejkatastrofálnější mírové úmluvy v dějinách lidstva.
Navíc kdyby Wilsonovy návrhy skutečně zformovaly základ míru a udaly tón všem budoucím vyjednáváním, lze si jen stěží představit, že by dějiny Evropy ve dvacátém století byly horší než ve skutečnosti. Versailleská smlouva je chatrným příkladem, chce-li člověk demonstrovat vhodnost utajení mezinárodních vyjednávání.
PS Events: Climate Week NYC 2024
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Otevřená vláda je, v jistých mezích, ideálem, který je nám všem společný. Přihlásil se k ní americký prezident Barack Obama, když se v lednu 2009 ujal úřadu. „Počínaje dneškem,“ řekl ministrům a dalšímu osazenstvu svého kabinetu, „by každá agentura a každé ministerstvo mělo vědět, že tato administrativa není na straně těch, kdo se snaží informace zadržovat, nýbrž těch, kdo je zveřejňují.“ Nato podotkl, že z důvodu ochrany soukromí a národní bezpečnosti budou muset existovat výjimky z této politiky.
I ministr obrany Robert Gates ovšem přiznal, že nedávné úniky informací jsou pro USA sice trapné a nepříjemné, ale jejich důsledky pro americkou zahraniční politiku nejsou velké. Některé z uniklých depeší jsou jen názorem a nepředstavují o mnoho víc než klevety o vůdčích osobnostech států. Díky vyzrazeným informacím ale například víme, že když britská vláda zřídila své údajně otevřené vyšetřování příčin irácké války, přislíbila zároveň americké vládě, že „provede opatření na ochranu vašich zájmů“. Britská vláda zřejmě klamala veřejnost i vlastní parlament.
Obdobně diplomatické depeše odhalují, že prezident Alí Abdulláh Sáleh lhal svému lidu a parlamentu ohledně amerických vzdušných úderů proti al-Káidě v Jemenu, když tvrdil, že původcem bomb byla jemenská armáda.
Dozvěděli jsme se také o rozsahu korupce v některých režimech, jež USA podporují, například v Afghánistánu a Pákistánu, jakož i v dalších zemích, s nimiž mají USA přátelské vztahy, především v Rusku. Víme teď, že královská rodina Saúdovců naléhala na USA, aby vojensky zaútočily na Írán s cílem zabránit mu v dosažení schopnosti vyrábět jaderné zbraně. Tady jsme se možná dozvěděli něco, za co si vláda USA zaslouží uznání: této pobídce odolala.
Znalosti se obecně pokládají za dobrou věc, takže je také patrně dobré vědět víc o tom, jak Spojené státy uvažují a jak ve světě působí. V demokracii soudí svou vládu občané, a jsou-li drženi v nevědomosti ohledně toho, co jejich vláda dělá, chybí jim předpoklady k dobře podloženému rozhodování. Legitimní zájem vědět o krocích, jež uskutečňuje jejich vláda, mají lidé i v nedemokratických zemích.
Nicméně neplatí vždycky, že by otevřenost byla lepší než utajení. Předpokládejme, že by američtí diplomaté zjistili, že demokraté žijící v brutální vojenské diktatuře vyjednávají s nižšími důstojníky o provedení puče k obnovení demokracie a právního řádu. Doufám, že na WikiLeaks by nedošlo ke zveřejnění depeše, v níž by diplomaté informovali své nadřízené o tomto spiknutí.
Otevřenost je v tomto ohledu jako pacifismus: právě tak jako nemůžeme přistoupit k úplnému odzbrojení, zatímco ostatní jsou stále připraveni se chopit svých zbraní, i svět otevřené diplomacie Woodrowa Wilsona je vznešený ideál, který ve světě, v němž žijeme, nelze plně realizovat.
Mohli bychom se však snažit tomuto ideálu se přiblížit. Kdyby vlády své občany tak často neklamaly, bylo by utajování méně nezbytné, a kdyby lídři věděli, že nemohou spoléhat na neinformování veřejnosti o tom, co dělají, měli by velmi silnou motivaci chovat se lépe.
Je tudíž politováníhodné, že nejpravděpodobnějším důsledkem nedávných odhalení bude zpřísnění restrikcí s cílem zabránit dalším únikům informací. Doufejme, že v novém věku WikiLeaks se jedná o nedosažitelný cíl.