Obchod a pomoc se staly mezinárodními módními hesly. Zdá se, že zvýšení pomoci (včetně odpuštění dluhů) a zajištění lepšího přístupu výrobků z chudých zemí na trhy zemí bohatých figurují na nejvyšší příčce celosvětové agendy. Debata se dnes nevede o tom, co učinit, nýbrž kolik toho učinit a jak rychle.
V této atmosféře se ztrácejí jednoznačná ponaučení z posledních pěti desetiletí ekonomického rozvoje. Na čelném místě mezi nimi figuruje skutečnost, že rozvoj je do značné míry v rukou samotných chudých států. Země, které si v nedávné minulosti vedly dobře, tak činily díky vlastnímu úsilí. Pomoc a přístup na trhy v tom jen zřídkakdy hrály klíčovou roli.
Vezměme si rozvojovou zemi, která má volný a přednostní přístup na trh svého největšího souseda, jenž je shodou okolností také nejsilnější světovou ekonomikou. Předpokládejme dále, že tato země dokáže vysílat miliony svých občanů za prací přes hranici, je příjemcem obrovského objemu vnitřních investic a je plně začleněna do mezinárodního výrobního řetězce. Tamní bankovní systém navíc podporuje deklarovaná ochota bohatého souseda působit jako věřitel poslední záchrany. Globalizace už ani nemůže být lepší, není-liž pravda?
A nyní si vezměme druhou zemi. Té brání v přístupu na největší světový trh obchodní embargo, ze Západu se jí nedostává zahraniční pomoci ani žádné jiné formy podpory, je vyloučena z mezinárodních organizací, jako je WTO, a nesmí si půjčovat od MMF a Světové banky. A aby těchto vnějších znevýhodnění nebylo málo, uvaluje tato ekonomika rovněž vlastní vysoké bariéry na mezinárodní obchod (v podobě státního dirigismu, dovozních cel a množstevních omezení).
Jak již čtenář možná vytušil, jedná se o reálné země: Mexiko a Vietnam. Mexiko má více než 3 500 kilometrů dlouhou hranici se Spojenými státy, která jí zajišťuje nejen privilegovaný přístup na trh zboží a práce, ale i nárok na zdroje amerického ministerstva financí (jak vyšlo najevo během krize pesa v roce 1995).
Vůči Vietnamu udržovala naopak Amerika až do roku 1994 obchodní embargo, diplomatické styky s touto zemí navázala teprve v roce 1995 a doložku nejvyšších výhod neudělila vietnamskému dovozu ještě mnoho let poté. Vietnam navíc stále stojí stranou WTO.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
A nyní porovnejme hospodářskou výkonnost obou zemí. Od podepsání smlouvy NAFTA v prosinci 1992 rostla mexická ekonomika průměrným ročním tempem pouhé 1%. To je nejen hluboko pod úrovní asijských hospodářských superhvězd, ale navíc je to jen zlomek vlastního mexického růstu během desetiletí předcházejících dluhové krizi z roku 1982 (3,6% ročně mezi lety 1960 a 1981).
Vietnamská ekonomika naopak před zahájením hospodářských reforem v roce 1988 a navázáním diplomatických styků s USA v roce 1995 rostla ročním tempem 5,6% a i od té doby pokračuje v rychlém růstu ve výši 4,5%. Země zažila dramatický pokles chudoby, zatímco v Mexiku klesly reálné mzdy. Obě země zaznamenaly prudké zvýšení mezinárodního obchodu a zahraničních investic, avšak přesto nabízejí diametrálně odlišný obrázek v ukazateli, na kterém záleží nejvíce: ve zvyšování životní úrovně, zejména chudých lidí.
Tyto příklady ukazují, že pokud jde o ekonomický osud země, převyšuje domácí úsilí všechno ostatní. Ani veškeré příležitosti, které Mexiku nabízel trh Spojených států, nedokázaly vyvážit důsledky politických omylů doma, především pak neschopnosti zvrátit reálné zhodnocování směnného kurzu pesa a rozšířit růst produktivity dosažený v úzké oblasti exportních aktivit na zbytek ekonomiky.
Ze všeho nejvíce totiž záleží na tom, zda určitá země přijme správnou prorůstovou strategii. Vietnam bez všech mexických výhod zvolil strategii, která se zaměřila na diverzifikaci ekonomiky a zvyšování výrobní kapacity domácích dodavatelů.
Širší poválečné zkušenosti podporují závěr, že ze všeho nejdůležitější je domácí politika. Jižní Korea se počátkem šedesátých let neodlepila od dna ve chvíli, kdy zahraniční pomoc dosahovala vrcholu, nýbrž v době, kdy byla na ústupu. Tchaj-wan neobdržel zahraniční pomoc a nemá ani přednostní přístup na trhy. Čína a Indie, dvě dnešní ekonomické superhvězdy, prosperují do značné míry díky svému jedinečnému reformnímu úsilí.
Je lákavé připisovat zřídkavé africké úspěchy – Botswanu a Mauricius – zahraniční poptávce po jejich vývozu (diamantech, respektive oděvech), ale toto vysvětlení funguje pouze do jisté míry. Je očividné, že obě země by byly bez přístupu na zahraniční trhy podstatně chudší. Stejně jako v jiných případech úspěšného rozvoje je však od ostatních neodlišují vnější výhody, kterým se těší, nýbrž schopnost tyto výhody zužitkovat.
Dokladem budiž svízelná situace, do níž zabředly jiné země bohaté na výskyt přírodních zdrojů. V Sieře Leone slovo „diamant“ jen stěží vyvolává představu míru a prosperity. A stejně tak jen málo vývozních zpracovatelských zón, které se šíří po celém světě, dosáhlo výsledků zaznamenaných na Mauriciu.
Nic z toho nezbavuje bohaté země zodpovědnosti pomáhat. Mohou učinit svět méně pohostinným pro zkorumpované diktátory – například širší výměnou finančních informací a neuznáváním mezinárodních smluv, které tito diktátoři podepíší. Stejně tak i zvýšení počtu pracovníků z chudých zemí, kterým bude umožněno pracovat v bohatých státech, a poskytnutí širšího rámce pro růstově orientované strategie uvolněním pravidel WTO a podmíněnosti ze strany USA by měly na rozvoj vyšší dlouhodobý dopad.
Není ani zdaleka zřejmé, že rozšíření přístupu na trhy a zvýšení pomoci představují nejplodnější způsob využití drahocenného politického kapitálu na Severu. Rozvoj by se neměl zaměřovat na obchod ani na pomoc, nýbrž na zlepšování politického prostředí v chudých zemích.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Less than two months into his second presidency, Donald Trump has imposed sweeping tariffs on America’s three largest trading partners, with much more to come. This strategy not only lacks any credible theoretical foundations; it is putting the US on a path toward irrevocable economic and geopolitical decline.
Today's profound global uncertainty is not some accident of history or consequence of values-free technologies. Rather, it reflects the will of rival great powers that continue to ignore the seminal economic and social changes underway in other parts of the world.
explains how Malaysia and other middle powers are navigating increasingly uncertain geopolitical terrain.
Obchod a pomoc se staly mezinárodními módními hesly. Zdá se, že zvýšení pomoci (včetně odpuštění dluhů) a zajištění lepšího přístupu výrobků z chudých zemí na trhy zemí bohatých figurují na nejvyšší příčce celosvětové agendy. Debata se dnes nevede o tom, co učinit, nýbrž kolik toho učinit a jak rychle.
V této atmosféře se ztrácejí jednoznačná ponaučení z posledních pěti desetiletí ekonomického rozvoje. Na čelném místě mezi nimi figuruje skutečnost, že rozvoj je do značné míry v rukou samotných chudých států. Země, které si v nedávné minulosti vedly dobře, tak činily díky vlastnímu úsilí. Pomoc a přístup na trhy v tom jen zřídkakdy hrály klíčovou roli.
Vezměme si rozvojovou zemi, která má volný a přednostní přístup na trh svého největšího souseda, jenž je shodou okolností také nejsilnější světovou ekonomikou. Předpokládejme dále, že tato země dokáže vysílat miliony svých občanů za prací přes hranici, je příjemcem obrovského objemu vnitřních investic a je plně začleněna do mezinárodního výrobního řetězce. Tamní bankovní systém navíc podporuje deklarovaná ochota bohatého souseda působit jako věřitel poslední záchrany. Globalizace už ani nemůže být lepší, není-liž pravda?
A nyní si vezměme druhou zemi. Té brání v přístupu na největší světový trh obchodní embargo, ze Západu se jí nedostává zahraniční pomoci ani žádné jiné formy podpory, je vyloučena z mezinárodních organizací, jako je WTO, a nesmí si půjčovat od MMF a Světové banky. A aby těchto vnějších znevýhodnění nebylo málo, uvaluje tato ekonomika rovněž vlastní vysoké bariéry na mezinárodní obchod (v podobě státního dirigismu, dovozních cel a množstevních omezení).
Jak již čtenář možná vytušil, jedná se o reálné země: Mexiko a Vietnam. Mexiko má více než 3 500 kilometrů dlouhou hranici se Spojenými státy, která jí zajišťuje nejen privilegovaný přístup na trh zboží a práce, ale i nárok na zdroje amerického ministerstva financí (jak vyšlo najevo během krize pesa v roce 1995).
Vůči Vietnamu udržovala naopak Amerika až do roku 1994 obchodní embargo, diplomatické styky s touto zemí navázala teprve v roce 1995 a doložku nejvyšších výhod neudělila vietnamskému dovozu ještě mnoho let poté. Vietnam navíc stále stojí stranou WTO.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
A nyní porovnejme hospodářskou výkonnost obou zemí. Od podepsání smlouvy NAFTA v prosinci 1992 rostla mexická ekonomika průměrným ročním tempem pouhé 1%. To je nejen hluboko pod úrovní asijských hospodářských superhvězd, ale navíc je to jen zlomek vlastního mexického růstu během desetiletí předcházejících dluhové krizi z roku 1982 (3,6% ročně mezi lety 1960 a 1981).
Vietnamská ekonomika naopak před zahájením hospodářských reforem v roce 1988 a navázáním diplomatických styků s USA v roce 1995 rostla ročním tempem 5,6% a i od té doby pokračuje v rychlém růstu ve výši 4,5%. Země zažila dramatický pokles chudoby, zatímco v Mexiku klesly reálné mzdy. Obě země zaznamenaly prudké zvýšení mezinárodního obchodu a zahraničních investic, avšak přesto nabízejí diametrálně odlišný obrázek v ukazateli, na kterém záleží nejvíce: ve zvyšování životní úrovně, zejména chudých lidí.
Tyto příklady ukazují, že pokud jde o ekonomický osud země, převyšuje domácí úsilí všechno ostatní. Ani veškeré příležitosti, které Mexiku nabízel trh Spojených států, nedokázaly vyvážit důsledky politických omylů doma, především pak neschopnosti zvrátit reálné zhodnocování směnného kurzu pesa a rozšířit růst produktivity dosažený v úzké oblasti exportních aktivit na zbytek ekonomiky.
Ze všeho nejvíce totiž záleží na tom, zda určitá země přijme správnou prorůstovou strategii. Vietnam bez všech mexických výhod zvolil strategii, která se zaměřila na diverzifikaci ekonomiky a zvyšování výrobní kapacity domácích dodavatelů.
Širší poválečné zkušenosti podporují závěr, že ze všeho nejdůležitější je domácí politika. Jižní Korea se počátkem šedesátých let neodlepila od dna ve chvíli, kdy zahraniční pomoc dosahovala vrcholu, nýbrž v době, kdy byla na ústupu. Tchaj-wan neobdržel zahraniční pomoc a nemá ani přednostní přístup na trhy. Čína a Indie, dvě dnešní ekonomické superhvězdy, prosperují do značné míry díky svému jedinečnému reformnímu úsilí.
Je lákavé připisovat zřídkavé africké úspěchy – Botswanu a Mauricius – zahraniční poptávce po jejich vývozu (diamantech, respektive oděvech), ale toto vysvětlení funguje pouze do jisté míry. Je očividné, že obě země by byly bez přístupu na zahraniční trhy podstatně chudší. Stejně jako v jiných případech úspěšného rozvoje je však od ostatních neodlišují vnější výhody, kterým se těší, nýbrž schopnost tyto výhody zužitkovat.
Dokladem budiž svízelná situace, do níž zabředly jiné země bohaté na výskyt přírodních zdrojů. V Sieře Leone slovo „diamant“ jen stěží vyvolává představu míru a prosperity. A stejně tak jen málo vývozních zpracovatelských zón, které se šíří po celém světě, dosáhlo výsledků zaznamenaných na Mauriciu.
Nic z toho nezbavuje bohaté země zodpovědnosti pomáhat. Mohou učinit svět méně pohostinným pro zkorumpované diktátory – například širší výměnou finančních informací a neuznáváním mezinárodních smluv, které tito diktátoři podepíší. Stejně tak i zvýšení počtu pracovníků z chudých zemí, kterým bude umožněno pracovat v bohatých státech, a poskytnutí širšího rámce pro růstově orientované strategie uvolněním pravidel WTO a podmíněnosti ze strany USA by měly na rozvoj vyšší dlouhodobý dopad.
Není ani zdaleka zřejmé, že rozšíření přístupu na trhy a zvýšení pomoci představují nejplodnější způsob využití drahocenného politického kapitálu na Severu. Rozvoj by se neměl zaměřovat na obchod ani na pomoc, nýbrž na zlepšování politického prostředí v chudých zemích.