V posledních letech se Mezinárodní olympijský výbor i jiné sportovní organizace obávají možného zneužití technologie genetického přenosu. Zdá se však, že sportovní svět v honbě za zlatými medailemi a mistrovskými tituly dychtivě touží tuto technologii uplatňovat, a genetické testování se tak může stát hitem budoucnosti.
Dva týmy australské fotbalové ligy již daly najevo, že se zabývají testy, které by dokázaly naznačit pravděpodobnou výšku, odolnost, rychlost a sílu určitého sportovce. Pro některé lidi tak dnes „genetický doping“ představuje svatý grál zvyšování výkonu, zatímco pro jiné znamená konec sportu tak, jak ho známe.
Představa budoucnosti s geneticky modifikovanými sportovci vzbuzuje ve sportovním světě znepokojení, zvláště když jsou tito atleti současně vykreslováni jako nadlidé nebo jako nějaká forma mutantů. To je však dezinterpretace způsobu, jakým by genetický přenos v případě legalizace člověka měnil, a to jak terapeuticky, tak i neterapeuticky. Obava, že podvodní vědci budou sportovce využívat – nebo že sportovci budou usilovat o účast na experimentech s genetickým přenosem ve snaze zajistit si nevystopovatelné zvýšení výkonnosti –, je však velmi reálná.
Světová antidopingová agentura (WADA) genetický doping v roce 2003 zakázala, ale někteří vědci předpovídají, že k jeho zneužití ve sportu pravděpodobně dojde již na olympijských hrách v Pekingu v roce 2008. V tomto kontextu se debata o genetickém dopingu rozproudila i na olympiádě 2004 v Aténách. Vzhledem k tomu, že v diskusi zatím převládá morální pohoršení nad stavem sportu, však mnoho etických ohledů a důležitých otázek zůstává bohužel bez povšimnutí.
Politika týkající se genetického dopingu by se neměla spoléhat výlučně na zájmy a infrastrukturu sportovních organizací. Sportovní svět musí zapojovat do činnosti zejména monitorovací komise genetických technologií, které vyvíjejí jednotlivé státy. Jednoduchý model založený na zákazu a testování genetické modifikace nepostačí, i kdyby byla její detekce vůbec možná.
Etické komise si navíc musí uvědomovat specifika sportu, která omezují účinnost širších společenských přístupů ke genetické modifikaci. Ani v tomto případě by se regulace neměla opírat o jedinou celosvětovou autoritu. Jak již vyplynulo z diskusí o etické stránce výzkumu kmenových buněk, jednotnou celosvětovou strategii nelze snadno přijímat či uplatňovat a ani by tomu tak být nemělo.
A především není přijatelné, aby sportovní svět vnucoval morální stanovisko k roli podpůrných technologií státům, které se chtějí olympijských her účastnit, aniž by zavedl do praxe rozsáhlý a průběžný konzultativní proces, jenž by doprovázel jeho politická rozhodnutí. Tento proces nemůže zahrnovat vytváření pracovních skupin, které vedou etickou debatu pouze naoko, a naopak musí umožňovat nesportovním organizacím vytvoření vlastního politického rámce pro regulaci „genetického dopingu“ a v širším pojetí i využívání genetických informací.
Politika upravující genetický přenos ve sportu proto musí být chápána jako podmnožina širších bioetických a bioprávních zájmů, které berou v potaz měnící se roli genetiky ve společnosti. Rétorika obestírající „genetický doping“ do značné míry spoléhá na jeho morální status jakési formy podvádění. Tento status se však opírá o současná antidopingová pravidla. Nezakážeme-li především genetický přenos jako takový, pak se na jisté úrovni o podvádění nejedná.
Označovat geneticky modifikované sportovce za mutanty nebo nelidské bytosti je v každém případě morálně pochybné, neboť to evokuje stejný typ předsudků, jaké ve vztahu k jiným biologickým charakteristikám – především k rasovému původu, pohlaví a tělesnému postižení – odsuzujeme. Mnoho, ne-li přímo většina špičkových sportovců je koneckonců „přirozeně“ geneticky nadána. Pokud bychom tyto lidi označili za mutanty, bezpochyby bychom si za to vysloužili širokou kritiku.
Ti, kdo se obávají, že genetický doping je předzvěstí „konce sportu“, by měli tento okamžik raději pochopit jako příležitost položit si klíčové a složité otázky o efektivitě a platnosti antidopingových testů. Opravdu společnosti záleží na zvyšování výkonnosti ve sportu?
Tato otázka může znít radikálně. Pokrok v etickém bádání je však založen na konfliktu přesvědčení a hodnot. Po mnoho let vyjadřují komentátoři znepokojení z dopingové kultury ve špičkovém sportu. Kultura antidopingu je však neméně alarmující, neboť ztělesňuje dogmatické odhodlání omezující schopnost vést kritickou debatu o tom, co je ve sportu opravdu důležité.
Pokud antidopingovým orgánům skutečně záleží na sportu, pak je jejich zodpovědností přezkoumat základní hodnoty, na nichž je jejich činnost založena. Měly by začít tím, že si představí, co by se stalo, kdyby se dítě geneticky modifikovaného člověka chtělo stát špičkovým sportovcem. Přinejmenším by pak měly menší sklon vztahovat úzkoprsý morální postoj světového sportu na rodiče.
V posledních letech se Mezinárodní olympijský výbor i jiné sportovní organizace obávají možného zneužití technologie genetického přenosu. Zdá se však, že sportovní svět v honbě za zlatými medailemi a mistrovskými tituly dychtivě touží tuto technologii uplatňovat, a genetické testování se tak může stát hitem budoucnosti.
Dva týmy australské fotbalové ligy již daly najevo, že se zabývají testy, které by dokázaly naznačit pravděpodobnou výšku, odolnost, rychlost a sílu určitého sportovce. Pro některé lidi tak dnes „genetický doping“ představuje svatý grál zvyšování výkonu, zatímco pro jiné znamená konec sportu tak, jak ho známe.
Představa budoucnosti s geneticky modifikovanými sportovci vzbuzuje ve sportovním světě znepokojení, zvláště když jsou tito atleti současně vykreslováni jako nadlidé nebo jako nějaká forma mutantů. To je však dezinterpretace způsobu, jakým by genetický přenos v případě legalizace člověka měnil, a to jak terapeuticky, tak i neterapeuticky. Obava, že podvodní vědci budou sportovce využívat – nebo že sportovci budou usilovat o účast na experimentech s genetickým přenosem ve snaze zajistit si nevystopovatelné zvýšení výkonnosti –, je však velmi reálná.
Světová antidopingová agentura (WADA) genetický doping v roce 2003 zakázala, ale někteří vědci předpovídají, že k jeho zneužití ve sportu pravděpodobně dojde již na olympijských hrách v Pekingu v roce 2008. V tomto kontextu se debata o genetickém dopingu rozproudila i na olympiádě 2004 v Aténách. Vzhledem k tomu, že v diskusi zatím převládá morální pohoršení nad stavem sportu, však mnoho etických ohledů a důležitých otázek zůstává bohužel bez povšimnutí.
Politika týkající se genetického dopingu by se neměla spoléhat výlučně na zájmy a infrastrukturu sportovních organizací. Sportovní svět musí zapojovat do činnosti zejména monitorovací komise genetických technologií, které vyvíjejí jednotlivé státy. Jednoduchý model založený na zákazu a testování genetické modifikace nepostačí, i kdyby byla její detekce vůbec možná.
Etické komise si navíc musí uvědomovat specifika sportu, která omezují účinnost širších společenských přístupů ke genetické modifikaci. Ani v tomto případě by se regulace neměla opírat o jedinou celosvětovou autoritu. Jak již vyplynulo z diskusí o etické stránce výzkumu kmenových buněk, jednotnou celosvětovou strategii nelze snadno přijímat či uplatňovat a ani by tomu tak být nemělo.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
A především není přijatelné, aby sportovní svět vnucoval morální stanovisko k roli podpůrných technologií státům, které se chtějí olympijských her účastnit, aniž by zavedl do praxe rozsáhlý a průběžný konzultativní proces, jenž by doprovázel jeho politická rozhodnutí. Tento proces nemůže zahrnovat vytváření pracovních skupin, které vedou etickou debatu pouze naoko, a naopak musí umožňovat nesportovním organizacím vytvoření vlastního politického rámce pro regulaci „genetického dopingu“ a v širším pojetí i využívání genetických informací.
Politika upravující genetický přenos ve sportu proto musí být chápána jako podmnožina širších bioetických a bioprávních zájmů, které berou v potaz měnící se roli genetiky ve společnosti. Rétorika obestírající „genetický doping“ do značné míry spoléhá na jeho morální status jakési formy podvádění. Tento status se však opírá o současná antidopingová pravidla. Nezakážeme-li především genetický přenos jako takový, pak se na jisté úrovni o podvádění nejedná.
Označovat geneticky modifikované sportovce za mutanty nebo nelidské bytosti je v každém případě morálně pochybné, neboť to evokuje stejný typ předsudků, jaké ve vztahu k jiným biologickým charakteristikám – především k rasovému původu, pohlaví a tělesnému postižení – odsuzujeme. Mnoho, ne-li přímo většina špičkových sportovců je koneckonců „přirozeně“ geneticky nadána. Pokud bychom tyto lidi označili za mutanty, bezpochyby bychom si za to vysloužili širokou kritiku.
Ti, kdo se obávají, že genetický doping je předzvěstí „konce sportu“, by měli tento okamžik raději pochopit jako příležitost položit si klíčové a složité otázky o efektivitě a platnosti antidopingových testů. Opravdu společnosti záleží na zvyšování výkonnosti ve sportu?
Tato otázka může znít radikálně. Pokrok v etickém bádání je však založen na konfliktu přesvědčení a hodnot. Po mnoho let vyjadřují komentátoři znepokojení z dopingové kultury ve špičkovém sportu. Kultura antidopingu je však neméně alarmující, neboť ztělesňuje dogmatické odhodlání omezující schopnost vést kritickou debatu o tom, co je ve sportu opravdu důležité.
Pokud antidopingovým orgánům skutečně záleží na sportu, pak je jejich zodpovědností přezkoumat základní hodnoty, na nichž je jejich činnost založena. Měly by začít tím, že si představí, co by se stalo, kdyby se dítě geneticky modifikovaného člověka chtělo stát špičkovým sportovcem. Přinejmenším by pak měly menší sklon vztahovat úzkoprsý morální postoj světového sportu na rodiče.