KODAŇ – Politici a komentátoři jsou pochopitelně pesimističtí v otázce nadějí, že z prosincového summitu Organizace spojených národů v Mexiku vzejde mezinárodní dohoda o snížení uhlíkových emisí. Od loňského roku, kdy zkrachovaly kodaňské rozhovory o klimatu, se nic nevyřešilo. Nedávný výzkum naštěstí ukazuje na jeden chytřejší způsob, jak proti klimatickým změnám bojovat.
O realitě globálního oteplování už v hlavním myšlenkovém proudu nepanují žádné neshody. Klíčové otázky se týkají hospodárnosti naší reakce. Tato debata však může být neméně vzrušená. Už od roku 2001, kdy mi vyšla kniha Skeptický ekolog, připouštím, že člověkem způsobené globální oteplování je reálné. Přesto mi aktivisté opakovaně dávají nálepku „popírače klimatických změn“. Není to proto, že bych někdy naznačil, že základní princip globálního oteplování je mylný. Spíše to odráží hněv a frustraci z mého vytrvalého poukazování na skutečnost, že drastické omezování uhlíkových emisí nemá smysl.
Centrum kodaňského konsensu – mozkový trust, v němž působím jako ředitel – nedávno požádal velkou skupinu špičkových klimatických ekonomů, aby prozkoumali náklady a přínosy různých reakcí na globální oteplování. Současně jsme svolali druhou, neméně hvězdnou skupinu ekonomů včetně tří nositelů Nobelovy ceny, aby tento výzkum analyzovala a seřadila návrhy podle vhodnosti. V nakladatelství Cambridge University Press vychází tento měsíc jejich výzkum a zjištění pod titulem Chytrá řešení klimatických změn (Smart Solutions to Climate Change).
Kniha obsahuje i kapitolu význačného klimatického ekonoma Richarda Tola, který působil jako přispívající, hlavní i hostující autor Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu. Ve své kapitole Tol ukazuje, proč jsou grandiózní sliby drastických a okamžitých „uhlíkových škrtů“ tak pomýlenou strategií.
Tol zjistil, že snaha udržet zvýšení teploty pod 2°C, jak přislíbily průmyslové země skupiny G-8, by vyžadovala snížení emisí asi o 80% do poloviny století. Na základě konvenčních odhadů by se tím v průběhu století předešlo celkovým klimatickým škodám ve výši asi 1,1 bilionu dolarů. Hospodářský růst by se tím však snížil zhruba o 40 bilionů dolarů ročně. Jinými slovy bychom v podstatě každý rok až do konce století vynakládali 40 bilionů dolarů kvůli celkovému přínosu jen o málo přesahujícímu jeden bilion dolarů.
Ve skutečnosti je tento odhad ještě hodně optimistický. Výpočet totiž předpokládá, že v průběhu sta let budou politici na celém světě důsledně schvalovat nejefektivnější a nejúčinnější myslitelné zákony na snížení uhlíkových emisí. Pokud tento nepravděpodobný předpoklad odstraníme, mohou se náklady desetinásobně nebo i stonásobně zvýšit.
Lapidárně řečeno takto drastické snižování uhlíkových emisí pravděpodobně napáchá na kvalitě našeho života (a zejména života lidí v rozvojovém světě) daleko větší škody než klimatické změny.
Důvod je prostý. Navzdory všem optimistickým řečem o větrné, solární a geotermální energii i jiných trvale udržitelných energetických zdrojích neuvolňujících uhlík není ani zdaleka připravena žádná alternativa, jež by převzala energetickou zátěž, kterou v současné době nesou fosilní paliva. Proto už dlouho naléhavě vyzývám politiky, aby podstatně zvýšili objem peněz investovaných do výzkumu a vývoje alternativ zelené energie. Nyní je zde výzkum, který přesně ukazuje, jak můžeme tento přístup uvést v život.
Chris Green z McGillovy univerzity a Isabel Galianaová se v Chytrých řešeních klimatických změn zaměřují na současné tempo pokroku a dospívají k závěru, že do roku 2050 budou alternativní zdroje energie vytvářet méně než polovinu energie potřebné ke stabilizaci uhlíkových emisí. Do roku 2100 bude tato propast ještě vyšší. Je to obrovská výzva.
Galianaová s Greenem zjišťují, že vyčlenění pouhých 0,2% globálního HDP – to je zhruba 100 miliard dolarů ročně – na výzkum a vývoj zelené energie by vyvolalo průlomové změny, které jsou zapotřebí k udržení bezuhlíkové budoucnosti. Nejenže by to bylo mnohem levnější než snaha omezit uhlíkové emise, ale zároveň by to globální oteplování zmírnilo daleko rychleji. A na rozdíl od „uhlíkových škrtů“ je to řešení, které by rozvojové země pravděpodobně přijaly za své.
Ani v případě velkého výzkumně-vývojového úsilí se zelená energie nestane dostupnou přes noc. Abychom si zajistili dostatek času k realizaci nezbytného výzkumu a vývoje, měli bychom posílit náš závazek výzkumu technologií klimatického inženýrství. V Chytrých řešeních klimatických změn nabízejí Eric Bickel a Lee Lane z Texaské univerzity přesvědčivý důkaz, že malá investice do klimatického inženýrství by mohla přinést větší a rychlejší zmírnění globálního oteplování než neskonale dražší program snižování uhlíkových emisí.
Vydání Chytrých řešeních klimatických změn vyvolalo značný zájem, a to i u aktivistů, kteří se domnívají, že moje nadšená podpora návrhů prezentovaných v této publikaci znamená výrazný posun v mém uvažování. Ve skutečnosti podporuji výdaje na výzkum a vývoj už mnoho let. Nová – a vzrušující – je pouze skutečnost, že zveřejněním tohoto výzkumu možná konečně zahajujeme konstruktivní diskusi o otázce, jak můžeme na tento problém opravdu inteligentně reagovat.
KODAŇ – Politici a komentátoři jsou pochopitelně pesimističtí v otázce nadějí, že z prosincového summitu Organizace spojených národů v Mexiku vzejde mezinárodní dohoda o snížení uhlíkových emisí. Od loňského roku, kdy zkrachovaly kodaňské rozhovory o klimatu, se nic nevyřešilo. Nedávný výzkum naštěstí ukazuje na jeden chytřejší způsob, jak proti klimatickým změnám bojovat.
O realitě globálního oteplování už v hlavním myšlenkovém proudu nepanují žádné neshody. Klíčové otázky se týkají hospodárnosti naší reakce. Tato debata však může být neméně vzrušená. Už od roku 2001, kdy mi vyšla kniha Skeptický ekolog, připouštím, že člověkem způsobené globální oteplování je reálné. Přesto mi aktivisté opakovaně dávají nálepku „popírače klimatických změn“. Není to proto, že bych někdy naznačil, že základní princip globálního oteplování je mylný. Spíše to odráží hněv a frustraci z mého vytrvalého poukazování na skutečnost, že drastické omezování uhlíkových emisí nemá smysl.
Centrum kodaňského konsensu – mozkový trust, v němž působím jako ředitel – nedávno požádal velkou skupinu špičkových klimatických ekonomů, aby prozkoumali náklady a přínosy různých reakcí na globální oteplování. Současně jsme svolali druhou, neméně hvězdnou skupinu ekonomů včetně tří nositelů Nobelovy ceny, aby tento výzkum analyzovala a seřadila návrhy podle vhodnosti. V nakladatelství Cambridge University Press vychází tento měsíc jejich výzkum a zjištění pod titulem Chytrá řešení klimatických změn (Smart Solutions to Climate Change).
Kniha obsahuje i kapitolu význačného klimatického ekonoma Richarda Tola, který působil jako přispívající, hlavní i hostující autor Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu. Ve své kapitole Tol ukazuje, proč jsou grandiózní sliby drastických a okamžitých „uhlíkových škrtů“ tak pomýlenou strategií.
Tol zjistil, že snaha udržet zvýšení teploty pod 2°C, jak přislíbily průmyslové země skupiny G-8, by vyžadovala snížení emisí asi o 80% do poloviny století. Na základě konvenčních odhadů by se tím v průběhu století předešlo celkovým klimatickým škodám ve výši asi 1,1 bilionu dolarů. Hospodářský růst by se tím však snížil zhruba o 40 bilionů dolarů ročně. Jinými slovy bychom v podstatě každý rok až do konce století vynakládali 40 bilionů dolarů kvůli celkovému přínosu jen o málo přesahujícímu jeden bilion dolarů.
Ve skutečnosti je tento odhad ještě hodně optimistický. Výpočet totiž předpokládá, že v průběhu sta let budou politici na celém světě důsledně schvalovat nejefektivnější a nejúčinnější myslitelné zákony na snížení uhlíkových emisí. Pokud tento nepravděpodobný předpoklad odstraníme, mohou se náklady desetinásobně nebo i stonásobně zvýšit.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Lapidárně řečeno takto drastické snižování uhlíkových emisí pravděpodobně napáchá na kvalitě našeho života (a zejména života lidí v rozvojovém světě) daleko větší škody než klimatické změny.
Důvod je prostý. Navzdory všem optimistickým řečem o větrné, solární a geotermální energii i jiných trvale udržitelných energetických zdrojích neuvolňujících uhlík není ani zdaleka připravena žádná alternativa, jež by převzala energetickou zátěž, kterou v současné době nesou fosilní paliva. Proto už dlouho naléhavě vyzývám politiky, aby podstatně zvýšili objem peněz investovaných do výzkumu a vývoje alternativ zelené energie. Nyní je zde výzkum, který přesně ukazuje, jak můžeme tento přístup uvést v život.
Chris Green z McGillovy univerzity a Isabel Galianaová se v Chytrých řešeních klimatických změn zaměřují na současné tempo pokroku a dospívají k závěru, že do roku 2050 budou alternativní zdroje energie vytvářet méně než polovinu energie potřebné ke stabilizaci uhlíkových emisí. Do roku 2100 bude tato propast ještě vyšší. Je to obrovská výzva.
Galianaová s Greenem zjišťují, že vyčlenění pouhých 0,2% globálního HDP – to je zhruba 100 miliard dolarů ročně – na výzkum a vývoj zelené energie by vyvolalo průlomové změny, které jsou zapotřebí k udržení bezuhlíkové budoucnosti. Nejenže by to bylo mnohem levnější než snaha omezit uhlíkové emise, ale zároveň by to globální oteplování zmírnilo daleko rychleji. A na rozdíl od „uhlíkových škrtů“ je to řešení, které by rozvojové země pravděpodobně přijaly za své.
Ani v případě velkého výzkumně-vývojového úsilí se zelená energie nestane dostupnou přes noc. Abychom si zajistili dostatek času k realizaci nezbytného výzkumu a vývoje, měli bychom posílit náš závazek výzkumu technologií klimatického inženýrství. V Chytrých řešeních klimatických změn nabízejí Eric Bickel a Lee Lane z Texaské univerzity přesvědčivý důkaz, že malá investice do klimatického inženýrství by mohla přinést větší a rychlejší zmírnění globálního oteplování než neskonale dražší program snižování uhlíkových emisí.
Vydání Chytrých řešeních klimatických změn vyvolalo značný zájem, a to i u aktivistů, kteří se domnívají, že moje nadšená podpora návrhů prezentovaných v této publikaci znamená výrazný posun v mém uvažování. Ve skutečnosti podporuji výdaje na výzkum a vývoj už mnoho let. Nová – a vzrušující – je pouze skutečnost, že zveřejněním tohoto výzkumu možná konečně zahajujeme konstruktivní diskusi o otázce, jak můžeme na tento problém opravdu inteligentně reagovat.