PRAHA – Jsem překvapen, jak mnoho lidí v Evropě, ve Spojených státech i jinde v současnosti lne k podpoře politiky vyrůstající z hysterie nad globálním oteplováním, zejména legislativy limitů a povolenek k redukci emisí skleníkových plynů a dotací pro „zelené“ zdroje energie. Jsem přesvědčen, že se jedná o scestnou strategii, a to nejen kvůli nejistotě rizik, jež by globální oteplování mohlo znamenat, ale i kvůli jistotě újmy, již tyto navrhované politiky usilující o jeho zmírňování, přivodí.
Byl jsem pozván, abych o tomto tématu pojednal na konferenci v kalifornské Santa Barbaře. Mezi posluchači byli přední podnikatelé, kteří doufají, že na politikách limitů a obchodu s povolenkami a na subvencích do obnovitelné energie a „zelených“ pracovních míst vydělají. Radou, kterou jsem jim dal, bylo nepropadat této hysterii.
V realizaci politik, které by měly zmírnit globální oteplování, je Evropa o několik let dál než USA. Všechny členské země Evropské unie ratifikovaly Kjótský protokol a přijaly širokou škálu politik ke snížení emisí a splnění svých kjótských cílů.
K těmto politikám patří iniciativa postavená na limitech a povolenkách známá jako systém obchodování s emisemi, horentní daně z paliv a ctižádostivé programy výstavby větrníků a dalších projektů obnovitelné energie. Tyto politiky se uskutečňovaly v dobách, kdy se ekonomice EU dařilo, a – člověk doufá – s plným vědomím toho, že vyjdou hodně draho.
S nástupem globální finanční krize a nenadálým ekonomickým poklesem začínají být jasné dvě věci. Zaprvé, nebude snadné si tyto nákladné nové zdroje energie dovolit. Zadruhé, energetické přídělové politiky na způsob limitů a povolenek budou setrvalou brzdou ekonomické aktivity. Je paradoxní, že účinkem těchto politik doposud emisí neubylo, ale ubývá jich teď proto, že světové hospodářství směřuje do recese.
To není překvapením pro někoho, jako jsem já, aktivní účastník transformace mé vlasti od komunismu ke svobodné společnosti a tržnímu hospodářství. Staré, překonané podniky těžkého průmyslu, které bývaly chloubou komunistického režimu, se prakticky přes noc zavřely, protože nemohly přežít otevření ekonomiky. Výsledkem byl dramatický propad emisí CO2.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Tajemstvím za úbytky emisí byl hospodářský úpadek. Jak se ekonomiky České republiky a dalších zemí střední a východní Evropy rekonstruovaly a začaly znovu růst, emise se začaly přirozeně zvyšovat. Každému by mělo být jasné, že existuje velice silná korelace mezi hospodářským růstem a spotřebou energie.
Jsem proto ohromen, když vidím ty, kdo se ztotožňují s momentálně módním politickým argumentem, že politiky jako obchodování s emisními povolenkami, vládní nařizování a dotace do obnovitelné energie mohou vlastně ekonomice prospět. Vláda prý ve spolupráci s podnikateli vytvoří „ekonomiku nových energií“, angažovaným firmám to prospěje a všichni se budou mít líp.
To je iluze. Limity a povolenky mohou fungovat jedině skrze zvýšení cen energií. Spotřebitelé nucení platit vyšší ceny za energie budou mít méně peněz na výdaje za jiné věci. Může se sice dařit konkrétním podnikům, které poskytují drahou „zelenou“ energii, ale čistý ekonomický efekt bude negativní.
Je nutné vidět celkový obraz. Když se energie přídělově omezuje anebo subvencuje, lze sice dosahovat výnosů, ale jen v rámci ekonomiky, která vykazuje nízký, či dokonce záporný růst. To znamená, že v delším časovém horizontu budou všichni soupeřit o kus koláče, který bude menší, než by byl bez energetického přídělového hospodářství.
To nevěští nic dobrého růstu ani snaze najít cestu z dnešní krize.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
No country wants external developments to drive up its borrowing costs and weaken its currency, which is what the UK is facing today, together with serious cyclical and structural challenges. But if the British government responds appropriately, recent market volatility might turn out to have a silver lining.
urges the government to communicate better what it is doing to boost resilient growth – and to do more.
Ricardo Hausmann
urges the US to issue more H1-B visas, argues that Europe must become a military superpower in its own right, applies the “growth diagnostics” framework to Venezuela, and more.
Now that Donald Trump is returning to the White House, he believes that it is an “absolute necessity” for the United States to have “ownership and control” of Greenland. But as an autonomous Danish territory where the US military already operates, Greenland has no reason to abandon its current political arrangement.
explains why the US president-elect's threats to seize the Danish territory are so dangerous.
PRAHA – Jsem překvapen, jak mnoho lidí v Evropě, ve Spojených státech i jinde v současnosti lne k podpoře politiky vyrůstající z hysterie nad globálním oteplováním, zejména legislativy limitů a povolenek k redukci emisí skleníkových plynů a dotací pro „zelené“ zdroje energie. Jsem přesvědčen, že se jedná o scestnou strategii, a to nejen kvůli nejistotě rizik, jež by globální oteplování mohlo znamenat, ale i kvůli jistotě újmy, již tyto navrhované politiky usilující o jeho zmírňování, přivodí.
Byl jsem pozván, abych o tomto tématu pojednal na konferenci v kalifornské Santa Barbaře. Mezi posluchači byli přední podnikatelé, kteří doufají, že na politikách limitů a obchodu s povolenkami a na subvencích do obnovitelné energie a „zelených“ pracovních míst vydělají. Radou, kterou jsem jim dal, bylo nepropadat této hysterii.
V realizaci politik, které by měly zmírnit globální oteplování, je Evropa o několik let dál než USA. Všechny členské země Evropské unie ratifikovaly Kjótský protokol a přijaly širokou škálu politik ke snížení emisí a splnění svých kjótských cílů.
K těmto politikám patří iniciativa postavená na limitech a povolenkách známá jako systém obchodování s emisemi, horentní daně z paliv a ctižádostivé programy výstavby větrníků a dalších projektů obnovitelné energie. Tyto politiky se uskutečňovaly v dobách, kdy se ekonomice EU dařilo, a – člověk doufá – s plným vědomím toho, že vyjdou hodně draho.
S nástupem globální finanční krize a nenadálým ekonomickým poklesem začínají být jasné dvě věci. Zaprvé, nebude snadné si tyto nákladné nové zdroje energie dovolit. Zadruhé, energetické přídělové politiky na způsob limitů a povolenek budou setrvalou brzdou ekonomické aktivity. Je paradoxní, že účinkem těchto politik doposud emisí neubylo, ale ubývá jich teď proto, že světové hospodářství směřuje do recese.
To není překvapením pro někoho, jako jsem já, aktivní účastník transformace mé vlasti od komunismu ke svobodné společnosti a tržnímu hospodářství. Staré, překonané podniky těžkého průmyslu, které bývaly chloubou komunistického režimu, se prakticky přes noc zavřely, protože nemohly přežít otevření ekonomiky. Výsledkem byl dramatický propad emisí CO2.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Tajemstvím za úbytky emisí byl hospodářský úpadek. Jak se ekonomiky České republiky a dalších zemí střední a východní Evropy rekonstruovaly a začaly znovu růst, emise se začaly přirozeně zvyšovat. Každému by mělo být jasné, že existuje velice silná korelace mezi hospodářským růstem a spotřebou energie.
Jsem proto ohromen, když vidím ty, kdo se ztotožňují s momentálně módním politickým argumentem, že politiky jako obchodování s emisními povolenkami, vládní nařizování a dotace do obnovitelné energie mohou vlastně ekonomice prospět. Vláda prý ve spolupráci s podnikateli vytvoří „ekonomiku nových energií“, angažovaným firmám to prospěje a všichni se budou mít líp.
To je iluze. Limity a povolenky mohou fungovat jedině skrze zvýšení cen energií. Spotřebitelé nucení platit vyšší ceny za energie budou mít méně peněz na výdaje za jiné věci. Může se sice dařit konkrétním podnikům, které poskytují drahou „zelenou“ energii, ale čistý ekonomický efekt bude negativní.
Je nutné vidět celkový obraz. Když se energie přídělově omezuje anebo subvencuje, lze sice dosahovat výnosů, ale jen v rámci ekonomiky, která vykazuje nízký, či dokonce záporný růst. To znamená, že v delším časovém horizontu budou všichni soupeřit o kus koláče, který bude menší, než by byl bez energetického přídělového hospodářství.
To nevěští nic dobrého růstu ani snaze najít cestu z dnešní krize.