PAŘÍŽ – Finanční trhy od července chytají dech díky naději, že globální ekonomické a geopolitické vyhlídky se nezhorší, anebo pokud se zhorší, že jsou centrální banky připravené podpořit ekonomiky a trhy dalšími sériemi injekcí likvidity a kvantitativního uvolňování. Takže nejenže trhy povzbuzují dobré – či lepší než očekávané – ekonomické zprávy, ale příznivé jsou vlastně i špatné zprávy, protože zvyšují pravděpodobnost, že hasiči z centrálních bank jako předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke a prezident Evropské centrální banky Mario Draghi prolijí trhy vědry peněz.
Trhy rostoucí při dobrých i špatných zprávách však nejsou stabilní. Pokud se novinky z ekonomiky zhorší a důvěra v efektivitu tvůrců politik klesne, vrátí se nejspíš epizody nechuti k riziku, při nichž nálada investorů zatrpkne.
Rozhodnutí ECB poskytovat podporu skrze potenciálně neomezené nákupy dluhopisů otřesených zemí vzbudilo v eurozóně euforii. Tento krok ale nedokáže změnit běh hry; jen si jím tvůrci politik kupují čas na realizaci tvrdých opatření potřebných k vyřešení krize. Výzvy na úrovni politik jsou přitom zdrcující: recese eurozóny se prohlubuje, jak pokračuje fiskální konsolidace s ostrým nástupem a přísné přídělové hospodaření s úvěry. Navíc banky a trhy s veřejným dluhem se v eurozóně čím dál silněji balkanizují, a tak bude mimořádně těžké vytvořit bankovní unii, fiskální unii a hospodářskou unii a zároveň uskutečňovat makroekonomické politiky ozdravující růst, externí bilanci a konkurenční schopnost.
Ani podpora ECB není samozřejmá. Měnoví jestřábi – Bundesbanka a několik dalších centrálních bank v jádru eurozóny –, kteří se nového, časově neohraničeného mandátu ECB obávali, úspěšně naléhali na striktní a účinnou podmínečnost u zemí těžících z nákupů dluhopisů. Nebudou-li přísná kritéria plněna, budou moci program odpískat.
V roce 2013 by navíc mohlo z eurozóny odejít Řecko, dřív než budou Španělsko a Itálie úspěšně hermeticky izolované; Španělsko se – podobně jako Řecko – propadá ve spirále do deprese a mohlo by potřebovat úplnou finanční záchranu ze strany trojky (ECB, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond). Zároveň se střetá únava z úsporných opatření na periferii eurozóny s únavou z finančních výpomocí v jádru.
Není tedy divu, že Německo, politicky neschopné odhlasovat další finance na sanace, delegovalo tento úkol na ECB, jedinou instituci, která může obejít demokraticky zvolené parlamenty. Opět ale platí, že samotné poskytnutí likvidity – bez politik k brzkému obnovení růstu – nezabrání rozpadu měnové unie, ale pouze jej oddálí, což by nakonec vedlo k demontáži hospodářské a obchodní unie a destrukci jednotného trhu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ve Spojených státech nejčerstvější hospodářské údaje – mimo jiné slabý trh práce – potvrzují, že růst je bezkrevný, a výstup ve druhé půli roku 2012 pravděpodobně nebude výrazně lepší než roční nárůst o 1,6 % zaznamenaný od ledna do června. Vzhledem k politické polarizaci Ameriky a patu v oblasti politik můžeme očekávat další půtky o rozpočet a dluhový strop, další snížení ratingu a neschopnost dohodnout se na cestě ke střednědobé fiskální konsolidaci a udržitelnosti – bez ohledu na to, zda bude v listopadu znovu zvolen prezident Barack Obama. Právě naopak, měli bychom očekávat pouze dohodu na cestě nejmenšího politického odporu: vyhýbání se nelehkým fiskálním rozhodnutím tak dlouho, až se probudí dluhopisoví domobranci, vyhrotí dlouhodobé sazby a na politickém systému si fiskální korekci vynutí.
V Číně se zdá čím dál pravděpodobnější tvrdé ekonomické přistání, jak bude opadat investiční bublina a sníží se čisté vývozy. Reformy nezbytné ke snížení úspor a posílení soukromé spotřeby se přitom oddalují. V roce 2012 Čína nejhoršímu předejde, stejně jako Evropa a USA, pouze hrnutím problémů před sebou pomocí měnových, fiskálních a úvěrových stimulů.
V roce 2013 už je ale tvrdé přistání pravděpodobnější, neboť odezní stimulace, přibude nesplácených půjček, zrychlí se investiční propad a nebude už možné zakrývat problém s prodlužováním splatnosti dluhů provinčních vlád a jejich zvláštních investičních nástrojů. A vzhledem k opatrnosti, s jakou bude svou moc ustavovat nové vedení, reformy budou probíhat hlemýždím tempem, takže budou pravděpodobnější sociální a politické nepokoje.
Brazílie, Indie, Rusko a další rozvíjející se ekonomiky přitom hrají tutéž hru. Řada z nich neprošla korekcí, zatímco slabost vyspělých ekonomik omezuje prostor pro exportem tažený růst, a mnohé odložily strukturální reformy potřebné ke vzpružení rozvoje soukromého sektoru a růstu produktivity a přijaly model státního kapitalismu, který brzy odhalí své meze. Současné zpomalení růstu v rozvíjejících se zemích tedy není jen cyklické, vlivem slabého růstu či přímo recese ve vyspělých zemích; je také strukturální.
Podobné chvění je zřejmé i na geopolitické úrovni. Přední globální mocnosti stále zkoušejí vyjednáváním a sankcemi přimět Írán k upuštění od úsilí vyvinout jaderné zbraně. Írán ale hraje o čas a doufá, že se přehoupne do pásma imunity. Do konce roku 2013 se buď Izrael, který – ať právem či mylně – získá dojem, že íránský jaderný program představuje existenční hrozbu, anebo USA, které odmítly zadržování jaderného Íránu, mohou rozhodnout k útoku, což by vedlo k válce a obřímu vzestupu cen ropy.
Hlavní příčinou problému jsou neefektivní vlády se slabým vedením. V demokraciích vedou opakované volby ke krátkodobému politickému rozhodování. V autokraciích, například Číně a Rusku, se vůdci vzpírají radikálním reformám, které by omezily moc zakořeněných lobby a zájmových skupin, čímž rozdmýchávají sociální neklid, neboť rozhořčení kvůli korupci a vyhledávání rent se přelévá do protestů.
Jak ale všichni hrnou potíže před sebou, problémy těžknou a přední rozvíjející se trhy i vyspělé ekonomiky míří do zdi. Tvůrci politik buď do ní narazí, anebo projeví vůdčí schopnosti a prozíravost potřebnou k jejímu bezpečnému odstranění.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
While the Democrats have won some recent elections with support from Silicon Valley, minorities, trade unions, and professionals in large cities, this coalition was never sustainable. The party has become culturally disconnected from, and disdainful of, precisely the voters it needs to win.
thinks Kamala Harris lost because her party has ceased to be the political home of American workers.
PAŘÍŽ – Finanční trhy od července chytají dech díky naději, že globální ekonomické a geopolitické vyhlídky se nezhorší, anebo pokud se zhorší, že jsou centrální banky připravené podpořit ekonomiky a trhy dalšími sériemi injekcí likvidity a kvantitativního uvolňování. Takže nejenže trhy povzbuzují dobré – či lepší než očekávané – ekonomické zprávy, ale příznivé jsou vlastně i špatné zprávy, protože zvyšují pravděpodobnost, že hasiči z centrálních bank jako předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke a prezident Evropské centrální banky Mario Draghi prolijí trhy vědry peněz.
Trhy rostoucí při dobrých i špatných zprávách však nejsou stabilní. Pokud se novinky z ekonomiky zhorší a důvěra v efektivitu tvůrců politik klesne, vrátí se nejspíš epizody nechuti k riziku, při nichž nálada investorů zatrpkne.
Rozhodnutí ECB poskytovat podporu skrze potenciálně neomezené nákupy dluhopisů otřesených zemí vzbudilo v eurozóně euforii. Tento krok ale nedokáže změnit běh hry; jen si jím tvůrci politik kupují čas na realizaci tvrdých opatření potřebných k vyřešení krize. Výzvy na úrovni politik jsou přitom zdrcující: recese eurozóny se prohlubuje, jak pokračuje fiskální konsolidace s ostrým nástupem a přísné přídělové hospodaření s úvěry. Navíc banky a trhy s veřejným dluhem se v eurozóně čím dál silněji balkanizují, a tak bude mimořádně těžké vytvořit bankovní unii, fiskální unii a hospodářskou unii a zároveň uskutečňovat makroekonomické politiky ozdravující růst, externí bilanci a konkurenční schopnost.
Ani podpora ECB není samozřejmá. Měnoví jestřábi – Bundesbanka a několik dalších centrálních bank v jádru eurozóny –, kteří se nového, časově neohraničeného mandátu ECB obávali, úspěšně naléhali na striktní a účinnou podmínečnost u zemí těžících z nákupů dluhopisů. Nebudou-li přísná kritéria plněna, budou moci program odpískat.
V roce 2013 by navíc mohlo z eurozóny odejít Řecko, dřív než budou Španělsko a Itálie úspěšně hermeticky izolované; Španělsko se – podobně jako Řecko – propadá ve spirále do deprese a mohlo by potřebovat úplnou finanční záchranu ze strany trojky (ECB, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond). Zároveň se střetá únava z úsporných opatření na periferii eurozóny s únavou z finančních výpomocí v jádru.
Není tedy divu, že Německo, politicky neschopné odhlasovat další finance na sanace, delegovalo tento úkol na ECB, jedinou instituci, která může obejít demokraticky zvolené parlamenty. Opět ale platí, že samotné poskytnutí likvidity – bez politik k brzkému obnovení růstu – nezabrání rozpadu měnové unie, ale pouze jej oddálí, což by nakonec vedlo k demontáži hospodářské a obchodní unie a destrukci jednotného trhu.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ve Spojených státech nejčerstvější hospodářské údaje – mimo jiné slabý trh práce – potvrzují, že růst je bezkrevný, a výstup ve druhé půli roku 2012 pravděpodobně nebude výrazně lepší než roční nárůst o 1,6 % zaznamenaný od ledna do června. Vzhledem k politické polarizaci Ameriky a patu v oblasti politik můžeme očekávat další půtky o rozpočet a dluhový strop, další snížení ratingu a neschopnost dohodnout se na cestě ke střednědobé fiskální konsolidaci a udržitelnosti – bez ohledu na to, zda bude v listopadu znovu zvolen prezident Barack Obama. Právě naopak, měli bychom očekávat pouze dohodu na cestě nejmenšího politického odporu: vyhýbání se nelehkým fiskálním rozhodnutím tak dlouho, až se probudí dluhopisoví domobranci, vyhrotí dlouhodobé sazby a na politickém systému si fiskální korekci vynutí.
V Číně se zdá čím dál pravděpodobnější tvrdé ekonomické přistání, jak bude opadat investiční bublina a sníží se čisté vývozy. Reformy nezbytné ke snížení úspor a posílení soukromé spotřeby se přitom oddalují. V roce 2012 Čína nejhoršímu předejde, stejně jako Evropa a USA, pouze hrnutím problémů před sebou pomocí měnových, fiskálních a úvěrových stimulů.
V roce 2013 už je ale tvrdé přistání pravděpodobnější, neboť odezní stimulace, přibude nesplácených půjček, zrychlí se investiční propad a nebude už možné zakrývat problém s prodlužováním splatnosti dluhů provinčních vlád a jejich zvláštních investičních nástrojů. A vzhledem k opatrnosti, s jakou bude svou moc ustavovat nové vedení, reformy budou probíhat hlemýždím tempem, takže budou pravděpodobnější sociální a politické nepokoje.
Brazílie, Indie, Rusko a další rozvíjející se ekonomiky přitom hrají tutéž hru. Řada z nich neprošla korekcí, zatímco slabost vyspělých ekonomik omezuje prostor pro exportem tažený růst, a mnohé odložily strukturální reformy potřebné ke vzpružení rozvoje soukromého sektoru a růstu produktivity a přijaly model státního kapitalismu, který brzy odhalí své meze. Současné zpomalení růstu v rozvíjejících se zemích tedy není jen cyklické, vlivem slabého růstu či přímo recese ve vyspělých zemích; je také strukturální.
Podobné chvění je zřejmé i na geopolitické úrovni. Přední globální mocnosti stále zkoušejí vyjednáváním a sankcemi přimět Írán k upuštění od úsilí vyvinout jaderné zbraně. Írán ale hraje o čas a doufá, že se přehoupne do pásma imunity. Do konce roku 2013 se buď Izrael, který – ať právem či mylně – získá dojem, že íránský jaderný program představuje existenční hrozbu, anebo USA, které odmítly zadržování jaderného Íránu, mohou rozhodnout k útoku, což by vedlo k válce a obřímu vzestupu cen ropy.
Hlavní příčinou problému jsou neefektivní vlády se slabým vedením. V demokraciích vedou opakované volby ke krátkodobému politickému rozhodování. V autokraciích, například Číně a Rusku, se vůdci vzpírají radikálním reformám, které by omezily moc zakořeněných lobby a zájmových skupin, čímž rozdmýchávají sociální neklid, neboť rozhořčení kvůli korupci a vyhledávání rent se přelévá do protestů.
Jak ale všichni hrnou potíže před sebou, problémy těžknou a přední rozvíjející se trhy i vyspělé ekonomiky míří do zdi. Tvůrci politik buď do ní narazí, anebo projeví vůdčí schopnosti a prozíravost potřebnou k jejímu bezpečnému odstranění.
Z angličtiny přeložil David Daduč