Spisovatel Henryk Broder nedávno vyřkl zničující obžalobu: „Evropo, tvým příjmením je Appeasement.“ Tento výrok nachází odezvu, neboť je děsivě pravdivý. Appeasement stál život miliony Židů i Nežidů, neboť Anglie a Francie, tehdejší spojenci, jednali a váhali příliš dlouho, než pochopili, že s Hitlerem je třeba bojovat a porazit jej, protože bezzubými dohodami ho svázat nelze.
Později appeasement legitimoval a stabilizoval komunismus v Sovětském svazu, ve Východním Německu a konečně ve zbytku východní Evropy, kde byly po desetiletí oslavovány nelidské, represivní a vrahounské vlády.
Obdobně appeasement Evropu ochromil, když v Bosně a Kosovu bujela genocida. Přestože jsme měli nezvratitelné důkazy, že na místě dochází k masovému vraždění, Evropané debatovali a debatovali a pak opět debatovali. Debatovali jsme ještě ve chvíli, kdy nakonec do Evropy přes půlku světa museli opět přicestovat Američané, aby za nás odvedli naši práci.
Evropa se stále nepoučila. Místo aby bránila demokracii na Středním východě, její appeasement, maskovaný mlhavým slovem „ekvidistance“, se často jeví jako schvalování sebevražedných atentátů, jež v Izraeli provádějí fundamentalističtí Palestinci. Podobně appeasement vytváří způsob myšlení, který Evropě umožňuje přehlížet bezmála 500 tisíc obětí Saddámovy mučitelské a vražedné mašinérie, a podněcována farizejstvím mírového hnutí, kárat George W. Bushe jako válečného štváče.
Tato licoměrnost trvá navzdory zjištění, že někteří z nejhlasitějších kritiků amerického zásahu v Iráku si ve zkorumpovaném programu „ropa za potraviny“ pod záštitou OSN nezákonně vydělali miliardy, ba desítky miliard dolarů.
Dnes čelíme obzvlášť groteskní podobě appeasementu. Jak reaguje Německo na stupňující se násilí islámských fundamentalistů v Holandsku, Británii a v dalších částech Evropy? Tvrzením – a teď se podržte –, že správnou odpovědí na tento barbarismus je zavést v Německu „muslimský svátek“.
As the US presidential election nears, stay informed with Project Syndicate - your go-to source of expert insight and in-depth analysis of the issues, forces, and trends shaping the vote. Subscribe now and save 30% on a new Digital subscription.
Subscribe Now
Kéž bych jen žertoval, ale mluvím vážně. Podstatná část německé vlády – a máme-li věřit průzkumům, tak i obyvatel – skutečně věří, že vytvoření oficiálního státního muslimského svátku nás nějak ušetří hněvu fanatických islamistů. Člověk si nemůže pomoci a vybaví se mu Neville Chamberlain při svém návratu z Mnichova do Británie, jak mává onou směšnou smlouvou podepsanou Adolfem Hitlerem a ohlašuje příchod „míru do naší doby“.
K jaké ohavnosti musí dojít, než evropská veřejnost a evropské politické vedení pochopí, co se ve světě skutečně děje? Probíhá určité tažení – obzvlášť proradná kampaň sestávající ze systematických útoků islamistů zaměřených na civilisty, které jsou namířené proti našim svobodným, otevřeným společnostem a usilují o jejich naprosté zničení.
Ocitáme se tváří v tvář konfliktu, který bude zřejmě trvat déle než kterýkoliv z velkých vojenských střetů minulého století, konfliktu vedeném nepřítelem, jehož nelze přemoci „tolerancí“ a „smířlivostí“, neboť právě tato gesta jej podněcují k další činnosti. Takové reakce se ukázaly jako příznaky slabosti a islamisté tak na ně budou vždy pohlížet.
Odvahu k odmítnutí appeasementu měli v nedávné minulosti pouze dva američtí prezidenti: Ronald Reagan a George W. Bush. Kritici Ameriky se mohou dohadovat o podrobnosti, ale my Evropané ve svých srdcích známe pravdu, protože jsme ji viděli z první ruky. Reagan ukončil studenou válku, čímž osvobodil polovinu Evropy z téměř padesátiletého teroru a otroctví. Prezident Bush, jednající na základě morálního přesvědčení a s podporou pouze od sociálního demokrata Tonyho Blaira, pochopil nebezpečí dnešní islamistické války proti demokracii.
Evropa mezitím se svou obvyklou bezstarostnou sebedůvěrou nečinně přihlíží z multikulturního kouta. Místo aby hájila liberální hodnoty a vystupovala jako přitažlivé centrum moci na stejném hracím poli jako skutečné velmoci, Amerika a Čína, nedělá nic. Ba právě naopak, my Evropané se v kontrastu k údajně „arogantním Američanům“ vykreslujeme jako světoví obhájci „tolerance“, což oprávněně kritizuje i německý ministr vnitra Otto Schily.
Odkud se tato samolibá reakce bere? Vzniká proto, že jsme tak mravní?
Obávám se, že to plyne z toho, jak hluboce jsme my Evropané materialističtí a jak dalece nám chybí morální kompas. Bush pro svou politiku přímé konfrontace islámského terorismu riskuje pád dolaru, obrovské sumy dalšího státního zadlužení a nesmírné a trvalé zatížení amerického hospodářství. Jedná tak ovšem proto, že na rozdíl od velké části Evropy si uvědomuje, že v sázce je doslova všechno, co je pro svobodné lidi opravdu podstatné.
Zatímco americké „kapitalistické kořistníky“ kritizujeme, neboť jsme si podle všeho jisti jejich prioritami, své sociální státy bráníme nesměle. „S tímhle nezačínej! To by se mohlo prodražit,“ vykřikujeme. Místo abychom tedy bránili svou civilizaci, raději diskutujeme o zkrácení svého 35hodinového pracovního týdne, o zlepšení pojistného krytí zubní péče nebo o prodloužení každoroční čtyřtýdenní placené dovolené. Nebo třeba nasloucháme televizním pastorům, když káží o potřebě „přiblížit se teroristům“, abychom je pochopili a odpustili jim.
V současnosti mi Evropa připadá jako stařena, která třesoucíma se rukama horečnatě ukrývá své poslední klenoty poté, co si všimla, že do sousedova domu vnikl lupič. Appeasement? To je jen začátek. Evropo, tvé jméno je Zbabělost.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Moody’s recent decision to downgrade France’s credit outlook underscores the urgent need to pass a budget that tackles the ballooning deficit. But without a parliamentary majority, Prime Minister Michel Barnier will have to overcome resistance from the left, the right, and within his own centrist coalition.
warns that the absence of a parliamentary majority is likely to impede efforts to restore sustainable growth.
Spisovatel Henryk Broder nedávno vyřkl zničující obžalobu: „Evropo, tvým příjmením je Appeasement.“ Tento výrok nachází odezvu, neboť je děsivě pravdivý. Appeasement stál život miliony Židů i Nežidů, neboť Anglie a Francie, tehdejší spojenci, jednali a váhali příliš dlouho, než pochopili, že s Hitlerem je třeba bojovat a porazit jej, protože bezzubými dohodami ho svázat nelze.
Později appeasement legitimoval a stabilizoval komunismus v Sovětském svazu, ve Východním Německu a konečně ve zbytku východní Evropy, kde byly po desetiletí oslavovány nelidské, represivní a vrahounské vlády.
Obdobně appeasement Evropu ochromil, když v Bosně a Kosovu bujela genocida. Přestože jsme měli nezvratitelné důkazy, že na místě dochází k masovému vraždění, Evropané debatovali a debatovali a pak opět debatovali. Debatovali jsme ještě ve chvíli, kdy nakonec do Evropy přes půlku světa museli opět přicestovat Američané, aby za nás odvedli naši práci.
Evropa se stále nepoučila. Místo aby bránila demokracii na Středním východě, její appeasement, maskovaný mlhavým slovem „ekvidistance“, se často jeví jako schvalování sebevražedných atentátů, jež v Izraeli provádějí fundamentalističtí Palestinci. Podobně appeasement vytváří způsob myšlení, který Evropě umožňuje přehlížet bezmála 500 tisíc obětí Saddámovy mučitelské a vražedné mašinérie, a podněcována farizejstvím mírového hnutí, kárat George W. Bushe jako válečného štváče.
Tato licoměrnost trvá navzdory zjištění, že někteří z nejhlasitějších kritiků amerického zásahu v Iráku si ve zkorumpovaném programu „ropa za potraviny“ pod záštitou OSN nezákonně vydělali miliardy, ba desítky miliard dolarů.
Dnes čelíme obzvlášť groteskní podobě appeasementu. Jak reaguje Německo na stupňující se násilí islámských fundamentalistů v Holandsku, Británii a v dalších částech Evropy? Tvrzením – a teď se podržte –, že správnou odpovědí na tento barbarismus je zavést v Německu „muslimský svátek“.
Go beyond the headlines with PS - and save 30%
As the US presidential election nears, stay informed with Project Syndicate - your go-to source of expert insight and in-depth analysis of the issues, forces, and trends shaping the vote. Subscribe now and save 30% on a new Digital subscription.
Subscribe Now
Kéž bych jen žertoval, ale mluvím vážně. Podstatná část německé vlády – a máme-li věřit průzkumům, tak i obyvatel – skutečně věří, že vytvoření oficiálního státního muslimského svátku nás nějak ušetří hněvu fanatických islamistů. Člověk si nemůže pomoci a vybaví se mu Neville Chamberlain při svém návratu z Mnichova do Británie, jak mává onou směšnou smlouvou podepsanou Adolfem Hitlerem a ohlašuje příchod „míru do naší doby“.
K jaké ohavnosti musí dojít, než evropská veřejnost a evropské politické vedení pochopí, co se ve světě skutečně děje? Probíhá určité tažení – obzvlášť proradná kampaň sestávající ze systematických útoků islamistů zaměřených na civilisty, které jsou namířené proti našim svobodným, otevřeným společnostem a usilují o jejich naprosté zničení.
Ocitáme se tváří v tvář konfliktu, který bude zřejmě trvat déle než kterýkoliv z velkých vojenských střetů minulého století, konfliktu vedeném nepřítelem, jehož nelze přemoci „tolerancí“ a „smířlivostí“, neboť právě tato gesta jej podněcují k další činnosti. Takové reakce se ukázaly jako příznaky slabosti a islamisté tak na ně budou vždy pohlížet.
Odvahu k odmítnutí appeasementu měli v nedávné minulosti pouze dva američtí prezidenti: Ronald Reagan a George W. Bush. Kritici Ameriky se mohou dohadovat o podrobnosti, ale my Evropané ve svých srdcích známe pravdu, protože jsme ji viděli z první ruky. Reagan ukončil studenou válku, čímž osvobodil polovinu Evropy z téměř padesátiletého teroru a otroctví. Prezident Bush, jednající na základě morálního přesvědčení a s podporou pouze od sociálního demokrata Tonyho Blaira, pochopil nebezpečí dnešní islamistické války proti demokracii.
Evropa mezitím se svou obvyklou bezstarostnou sebedůvěrou nečinně přihlíží z multikulturního kouta. Místo aby hájila liberální hodnoty a vystupovala jako přitažlivé centrum moci na stejném hracím poli jako skutečné velmoci, Amerika a Čína, nedělá nic. Ba právě naopak, my Evropané se v kontrastu k údajně „arogantním Američanům“ vykreslujeme jako světoví obhájci „tolerance“, což oprávněně kritizuje i německý ministr vnitra Otto Schily.
Odkud se tato samolibá reakce bere? Vzniká proto, že jsme tak mravní?
Obávám se, že to plyne z toho, jak hluboce jsme my Evropané materialističtí a jak dalece nám chybí morální kompas. Bush pro svou politiku přímé konfrontace islámského terorismu riskuje pád dolaru, obrovské sumy dalšího státního zadlužení a nesmírné a trvalé zatížení amerického hospodářství. Jedná tak ovšem proto, že na rozdíl od velké části Evropy si uvědomuje, že v sázce je doslova všechno, co je pro svobodné lidi opravdu podstatné.
Zatímco americké „kapitalistické kořistníky“ kritizujeme, neboť jsme si podle všeho jisti jejich prioritami, své sociální státy bráníme nesměle. „S tímhle nezačínej! To by se mohlo prodražit,“ vykřikujeme. Místo abychom tedy bránili svou civilizaci, raději diskutujeme o zkrácení svého 35hodinového pracovního týdne, o zlepšení pojistného krytí zubní péče nebo o prodloužení každoroční čtyřtýdenní placené dovolené. Nebo třeba nasloucháme televizním pastorům, když káží o potřebě „přiblížit se teroristům“, abychom je pochopili a odpustili jim.
V současnosti mi Evropa připadá jako stařena, která třesoucíma se rukama horečnatě ukrývá své poslední klenoty poté, co si všimla, že do sousedova domu vnikl lupič. Appeasement? To je jen začátek. Evropo, tvé jméno je Zbabělost.