AMSTERDAM – Většina evropských občanů (ve Francii a v Německu je to například přes 60%) se domnívá, že Turecko by se nemělo stát součástí Evropské unie. Pro tuto opozici existuje několik důvodů – některé jsou platné, jiné založené na předsudcích: Turecko je příliš velké, turečtí pracovníci by mohli zaplavit trhy práce v jiných členských státech, Turecko má nedobrou bilanci v oblasti lidských práv, Turecko utiskuje Kurdy, Turecko nevyřešilo své problémy s Řeckem ohledně Kypru.
Hlavní důvod je však bezpochyby takový, že Turecko coby většinově muslimská země, v níž vládne muslimská strana, je pokládáno za příliš cizorodé. Jak řekl někdejší francouzský prezident a jeden z autorů ústavy EU Valéry Giscard d’Estaing, „Turecko není evropská země“.
Takový výrok se těžko přijímá příslušníkům sekulární, Západem ovlivněné turecké elity, která se už desítky let, ne-li ještě déle snaží prokázat svou evropskou pravověrnost. Jak mi nedávno řekl jeden nesmírně vzdělaný Turek pracující pro mezinárodní organizace: „Hrajeme s nimi fotbal, zpíváme s nimi v televizi písně, děláme s nimi obchody, zlepšili jsme přístup k lidským právům a demokratizovali jsme svou politiku. Děláme všechno, oč nás žádají, a oni nás přesto nechtějí.“
Přesně tak, reagovala jiná Turkyně, která byla právě v doslechu – mluvila plynně anglicky, neboť strávila mnoho času v Londýně, pracovala pro nevládní organizaci bojující za lidská práva a v 80. letech byla vězněna za odpor proti vojenskému režimu. „Nenávidím Evropu. Já Evropanka nejsem, a kdo vůbec Evropu potřebuje?“
Dobrá otázka. Zatímco řecká krize trhá eurozónu ve švech, turecká ekonomika zaznamenává boom. Jistě, „Evropa“ byla po mnoho let symbolem nejen bohatství, ale i liberální politiky, otevřené společnosti a lidských práv. A turecká společnost měla nesmírný prospěch ze své snahy – ještě ne dokonalé a ještě ne dokonané – vyrovnat se evropským standardům.
Stále více Evropanů je však z unie rozčarováno. EU zdaleka není modelem demokracie, ale je vykreslována jako arogantní a od reality odtržený mandarinát, který vydává pravidla a výnosy s paternalistickým a povýšeneckým opovržením obyčejnými občany. A někteří její noví členové – například Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko – nejsou právě vzorem otevřené liberální demokracie.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Pokud tedy ani Evropané nevěří vlastní unii, proč by si mělo Turecko přát do ní vstoupit? Ostatně žena, která se tak zapřísahala, že nenávidí Evropu, by stále byla velmi ráda, kdyby Turecko do EU vstoupilo. Její zloba byla zlobou zhrzené milenky.
Příslušníci sekulární proevropské turecké elity, která od založení republiky Kemalem Atatürkem v roce 1923 téměř nepřetržitě vládne zemi, se dnes ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany je blokuje EU, zatímco z druhé strany je vytlačuje z privilegovaných pozic nová elita, která je provinčnější, nábožnější a méně liberální, přičemž však nemusí být nutně méně demokratická – zosobněním této kohorty je nesmírně populární premiér Recep Tayyip Erdoğan.
Pro tyto Západem ovlivněné Turky představuje akceptace ze strany EU záchranný kruh před proudy islámského populismu, který reprezentuje právě Erdoğan. A potřebují povzbudit, neboť Erdoğanovi islamisté jsou možná demokratičtí, avšak sekularisté jsou jako celek liberálnější.
Stará privilegovaná elita však není jedinou tureckou skupinou, která by získala, pokud by se země stala součástí Evropy. Menšiny si v impériích vedou dobře, zejména v těch benevolentních. Podobně jako Katalánci nebo Skotové se také Kurdové v Turecku staví za členství v EU, poněvadž jim nabízí útočiště před většinovou populací ve vlastní zemi.
Už pouhá velikost Turecka a počet jeho obyvatel vyvolává v Evropanech obavy, do jisté míry oprávněně. Tento strach je však pravděpodobně přehnaný. Dnes, kdy turecká ekonomika vzkvétá, budou mít chudí Turci méně důvodů hledat práci v jiných zemích, natož aby je „zaplavovali“. A pokud by obrovské rozšíření členské základny EU mělo stát v cestě budoucímu vytvoření federálního státu, nemuselo by to být zase tak špatné. Rozšíření o Turecko by jen stěží znamenalo přelomový rozdíl.
Z pohledu prozápadně smýšlejících Turků je pýcha z evropského členství možná méně důležitá než bolest z odmítnutí. Totéž však platí pro Evropany. Kdyby nejvíce prozápadní, nejmodernější a nejdemokratičtější republika v islámském světě zatrpkla v protievropské zášti, nemohl by to být pro Západ dobrý výsledek – a pro zbytek světa koneckonců také ne.
Turecko má dobrou pozici k tomu, aby vedlo další muslimské země liberálnějším a demokratičtějším směrem. S reálnou vyhlídkou na vstup do Evropy by navíc mohlo Turecko lépe rozptylovat stávající i potenciální napětí mezi Evropou a Blízkým východem. Angažmá EU bez Turecka na Blízkém východě stále vypadá jako západní imperialismus.
Vyhlídka členství v EU pro Turecko by také rozptýlila staromódní představu, že Evropa znamená křesťanství. Křesťanská náboženství zajisté pomohla utvářet evropskou civilizaci. Ne všichni evropští občané jsou však praktikujícími křesťany. Mnozí nejsou křesťany vůbec.
Bude-li moci do EU vstoupit velká demokracie s většinovou muslimskou populací, pak budou jako Spoluevropané snáze akceptovatelní také francouzští, britští, nizozemští či němečtí muslimové. Ti, kdo věří, že EU by měly definovat společné zájmy a liberální instituce, by tímto přijetím získali. Ti, kdo usilují o evropskou identitu založenou na kultuře a víře, se budou stavět proti.
V dnešní době hospodářské krize, sílícího nacionalismu a do sebe zahleděného populismu jsou bohužel vyhlídky muslimské země na členství v EU přinejlepším mizivé. Takový proces nelze lidem vnutit. Lpění na něm proti vůli většiny evropských občanů by zavánělo přesně tím typem nedemokratického paternalismu, který už dnes obrátil mnoho Evropanů proti EU.
Většina však nemá vždy pravdu. A časy se mohou změnit. Na druhou stranu bychom jednou mohli litovat, že se nezměnily dost rychle.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
If UK Chancellor of the Exchequer Rachel Reeves tried to meet all the political demands that have been placed on her, her budget would likely result in disappointing growth and financial instability. Instead, the new government's first budget should be judged according to four longer-term criteria.
lists four criteria for assessing the chancellor's attempt to meet a long list of unrealistic demands.
At COP16 in Colombia this month, delegates from nearly 200 countries will discuss how to accelerate action to protect 30% of the planet’s land and maritime areas by 2030. Central to that goal will be unlocking more investment through public-private partnerships, de-risking mechanisms, and other innovative strategies.
points out that biodiversity loss and ecosystem damage jeopardize all other global development goals.
AMSTERDAM – Většina evropských občanů (ve Francii a v Německu je to například přes 60%) se domnívá, že Turecko by se nemělo stát součástí Evropské unie. Pro tuto opozici existuje několik důvodů – některé jsou platné, jiné založené na předsudcích: Turecko je příliš velké, turečtí pracovníci by mohli zaplavit trhy práce v jiných členských státech, Turecko má nedobrou bilanci v oblasti lidských práv, Turecko utiskuje Kurdy, Turecko nevyřešilo své problémy s Řeckem ohledně Kypru.
Hlavní důvod je však bezpochyby takový, že Turecko coby většinově muslimská země, v níž vládne muslimská strana, je pokládáno za příliš cizorodé. Jak řekl někdejší francouzský prezident a jeden z autorů ústavy EU Valéry Giscard d’Estaing, „Turecko není evropská země“.
Takový výrok se těžko přijímá příslušníkům sekulární, Západem ovlivněné turecké elity, která se už desítky let, ne-li ještě déle snaží prokázat svou evropskou pravověrnost. Jak mi nedávno řekl jeden nesmírně vzdělaný Turek pracující pro mezinárodní organizace: „Hrajeme s nimi fotbal, zpíváme s nimi v televizi písně, děláme s nimi obchody, zlepšili jsme přístup k lidským právům a demokratizovali jsme svou politiku. Děláme všechno, oč nás žádají, a oni nás přesto nechtějí.“
Přesně tak, reagovala jiná Turkyně, která byla právě v doslechu – mluvila plynně anglicky, neboť strávila mnoho času v Londýně, pracovala pro nevládní organizaci bojující za lidská práva a v 80. letech byla vězněna za odpor proti vojenskému režimu. „Nenávidím Evropu. Já Evropanka nejsem, a kdo vůbec Evropu potřebuje?“
Dobrá otázka. Zatímco řecká krize trhá eurozónu ve švech, turecká ekonomika zaznamenává boom. Jistě, „Evropa“ byla po mnoho let symbolem nejen bohatství, ale i liberální politiky, otevřené společnosti a lidských práv. A turecká společnost měla nesmírný prospěch ze své snahy – ještě ne dokonalé a ještě ne dokonané – vyrovnat se evropským standardům.
Stále více Evropanů je však z unie rozčarováno. EU zdaleka není modelem demokracie, ale je vykreslována jako arogantní a od reality odtržený mandarinát, který vydává pravidla a výnosy s paternalistickým a povýšeneckým opovržením obyčejnými občany. A někteří její noví členové – například Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko – nejsou právě vzorem otevřené liberální demokracie.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Pokud tedy ani Evropané nevěří vlastní unii, proč by si mělo Turecko přát do ní vstoupit? Ostatně žena, která se tak zapřísahala, že nenávidí Evropu, by stále byla velmi ráda, kdyby Turecko do EU vstoupilo. Její zloba byla zlobou zhrzené milenky.
Příslušníci sekulární proevropské turecké elity, která od založení republiky Kemalem Atatürkem v roce 1923 téměř nepřetržitě vládne zemi, se dnes ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany je blokuje EU, zatímco z druhé strany je vytlačuje z privilegovaných pozic nová elita, která je provinčnější, nábožnější a méně liberální, přičemž však nemusí být nutně méně demokratická – zosobněním této kohorty je nesmírně populární premiér Recep Tayyip Erdoğan.
Pro tyto Západem ovlivněné Turky představuje akceptace ze strany EU záchranný kruh před proudy islámského populismu, který reprezentuje právě Erdoğan. A potřebují povzbudit, neboť Erdoğanovi islamisté jsou možná demokratičtí, avšak sekularisté jsou jako celek liberálnější.
Stará privilegovaná elita však není jedinou tureckou skupinou, která by získala, pokud by se země stala součástí Evropy. Menšiny si v impériích vedou dobře, zejména v těch benevolentních. Podobně jako Katalánci nebo Skotové se také Kurdové v Turecku staví za členství v EU, poněvadž jim nabízí útočiště před většinovou populací ve vlastní zemi.
Už pouhá velikost Turecka a počet jeho obyvatel vyvolává v Evropanech obavy, do jisté míry oprávněně. Tento strach je však pravděpodobně přehnaný. Dnes, kdy turecká ekonomika vzkvétá, budou mít chudí Turci méně důvodů hledat práci v jiných zemích, natož aby je „zaplavovali“. A pokud by obrovské rozšíření členské základny EU mělo stát v cestě budoucímu vytvoření federálního státu, nemuselo by to být zase tak špatné. Rozšíření o Turecko by jen stěží znamenalo přelomový rozdíl.
Z pohledu prozápadně smýšlejících Turků je pýcha z evropského členství možná méně důležitá než bolest z odmítnutí. Totéž však platí pro Evropany. Kdyby nejvíce prozápadní, nejmodernější a nejdemokratičtější republika v islámském světě zatrpkla v protievropské zášti, nemohl by to být pro Západ dobrý výsledek – a pro zbytek světa koneckonců také ne.
Turecko má dobrou pozici k tomu, aby vedlo další muslimské země liberálnějším a demokratičtějším směrem. S reálnou vyhlídkou na vstup do Evropy by navíc mohlo Turecko lépe rozptylovat stávající i potenciální napětí mezi Evropou a Blízkým východem. Angažmá EU bez Turecka na Blízkém východě stále vypadá jako západní imperialismus.
Vyhlídka členství v EU pro Turecko by také rozptýlila staromódní představu, že Evropa znamená křesťanství. Křesťanská náboženství zajisté pomohla utvářet evropskou civilizaci. Ne všichni evropští občané jsou však praktikujícími křesťany. Mnozí nejsou křesťany vůbec.
Bude-li moci do EU vstoupit velká demokracie s většinovou muslimskou populací, pak budou jako Spoluevropané snáze akceptovatelní také francouzští, britští, nizozemští či němečtí muslimové. Ti, kdo věří, že EU by měly definovat společné zájmy a liberální instituce, by tímto přijetím získali. Ti, kdo usilují o evropskou identitu založenou na kultuře a víře, se budou stavět proti.
V dnešní době hospodářské krize, sílícího nacionalismu a do sebe zahleděného populismu jsou bohužel vyhlídky muslimské země na členství v EU přinejlepším mizivé. Takový proces nelze lidem vnutit. Lpění na něm proti vůli většiny evropských občanů by zavánělo přesně tím typem nedemokratického paternalismu, který už dnes obrátil mnoho Evropanů proti EU.
Většina však nemá vždy pravdu. A časy se mohou změnit. Na druhou stranu bychom jednou mohli litovat, že se nezměnily dost rychle.