PALO ALTO – Evropa trpí současnými krizemi suverénních dluhů, bankovnictví a měny. Těžké hospodářské nesnáze a politické tlaky zasazují silné rány vztahům mezi občany, suverénními státy a nadnárodními institucemi, jako je Evropská centrální banka. Šíří se výzvy k rezignaci na fiskální suverenitu, k drastické rekapitalizaci finančně zranitelné bankovní soustavy, případně i k tomu, aby Řecko a možná i další problémové členské státy eurozóny opustily euro (nebo aby se zřídila prozatímní dvourychlostní měnová unie).
V tomto výbušném prostředí politici zoufale používají nejrůznější nástroje – včetně ECB, Mezinárodního měnového fondu a Evropského fondu finanční stability –, aby se pokusili zastavit finanční paniku, nákazu a riziko recese. Jdou však oficiální činitelé správným směrem?
Krize suverénních dluhů, bankovnictví a eura jsou úzce provázané. Vzhledem k tomu, že nedostatečně kapitalizované evropské banky drží velké objemy nekvalitních suverénních dluhů států z okraje eurozóny, byly by mnohé z nich nesolventní, kdyby se jejich aktiva účtovala v cenách „marked to market“. Jejich oddlužování zpomaluje hospodářské zotavení. A rozsáhlé fiskální úpravy, které se nutně musí provést v Řecku, Irsku, Portugalsku a možná i v Itálii a ve Španělsku, přinesou hospodářský a sociální rozvrat. Státní bankrot by pravděpodobně doprovázela těžká hospodářská kontrakce – po krachu Argentiny v roce 2002 kleslo HDP této země o 15%.
Navzdory zátěžovým testům, sanačním fondům a nepřetržitému jednání zatím trvalé a funkční řešení evropským politikům uniká. Nezdar bude znamenat obrovskou překážku pro hospodářský růst v Evropě v následujících letech a mohl by ohrozit i přežití samotného eura. Neshody mezi hlavami států a ECB v otázce nákupů suverénního dluhu problémových zemí centrální bankou tuto nejistotu ještě prohloubily.
Slušné celoevropské hospodářské zotavení a úspěšná postupná fiskální konsolidace by umožnily, aby dluhopisy problémových zemí získaly postupem času na hodnotě. Do té doby budou přetrvávat tahanice o to, kdo ponese ztráty, kdy je ponese a jak. Budou to řečtí občané? Němečtí, francouzští a nizozemští daňoví poplatníci? Držitelé dluhopisů? Akcionáři finančních institucí? Základním problémem je navíc otázka, jaký dopad bude mít výsledek této bitvy na celkový objem ztrát.
Ceny bankovních akcií a úrokové rozpětí Euribor-OIS (což je měřítko finanční tísně) signalizují hlubokou absenci důvěry v suverénní dluh problémových zemí, kdy výnos z desetiletých řeckých dluhopisů nedávno dosáhl 25%. Krize má dopad i na Neevropany; například obava, že americké banky a peněžní fondy mají prostředky v problémových evropských bankách, poškozuje americké finanční trhy.
Watch our Climate Week NYC 2024 event now to hear speakers from across the globe – including Mia Amor Mottley, Prime Minister of Barbados; Gabriel Boric, President of Chile; Jiwoh Abdulai, Minister of Environment and Climate Change of Sierra Leone; and Maisa Rojas Corradi, Minister of the Environment of Chile – discuss climate leadership, development finance, and more.
Watch Now
Existují tři základní přístupy k řešení bankovní krize (to znamená k současnému řešení fiskálních změn, suverénních dluhů a problémů kolem eura). První přístup se opírá o čas, ziskovost a konečnou dohodu mezi dlužníky a věřiteli. Jeden odhad naznačuje, že padesátiprocentní snížení hodnoty suverénního dluhu zemí z okraje eurozóny (což je u Řecka rozumné, ale u ostatních zemí příliš vysoké) by způsobilo ztráty ve výši asi tří bilionů dolarů, což by spolklo celý kapitál evropských bank. Banky jsou však v současném prostředí s nízkými úrokovými sazbami ziskové podniky, protože si v typickém případě krátkodobě půjčují prostředky a pak je dlouhodoběji půjčují za vyšší sazby. Hra na čas by jim proto mohla umožnit, aby se postupně rekapitalizovaly tím, že si ponechají zisky nebo přilákají kapitál zvenčí.
Silné a trvalé hospodářské zotavení by takový přístup umožnilo. Většina evropských představitelů doufá, že když se zotavení zkombinuje s velkým objemem veřejných peněz na podporu suverénního dluhu problémových zemí, tak se to podaří.
Obamova administrativa přijala tuto variantu po nepopulárním podpůrném programu TARP, v jehož rámci se napumpovaly do bankovní soustavy stamiliardy dolarů z veřejných zdrojů (většina z nich byla splacena). Některé americké banky, včetně Bank of America a Citibank, jsou však stále zranitelné a mají v účetních rozvahách značný objem toxických aktiv (většinou souvisejících s hypotékami).
Druhým přístupem je rychlé vyřešení. Budou-li však ztráty příliš vysoké nebo zotavení příliš křehké, pak poskytnutí volné ruky bankám, aby se postupně rekapitalizovaly samy, a vyřešení špatných dluhů později – například zavedením evropské obdoby Bradyho dluhopisů (dluhopisů s nulovým kuponem, které v 90. letech umožnily americkým bankám a latinskoamerickým zemím dohodnout se na částečném odepsání dluhů) – nebude fungovat. Rychlejší řešení však možná bude nezbytné, aby bankovní zombie nenakazili finanční systém.
Americká vládní agentura Resolution Trust Corporation v letech 1989 až 1995 hbitě uzavřela 1000 nesolventních bank a spořitelních družstev, aby nepoškodily zdravé instituce. V měřítku dnešní ekonomiky byla rozprodána aktiva v hodnotě 1,25 bilionu dolarů, přičemž se podařilo získat zpět 80% hodnoty. Finanční soustava se rychle uzdravila. Tento přístup vyžaduje uvážlivost a odhodlání při oddělování nesolventních institucí od solventních.
A konečně je zde cesta veřejného kapitálu. Probíhá-li trhem tažená rekapitalizace příliš pomalu a uzavření selhávajících institucí není možné, je vyhrocenější alternativou napumpovat veřejný kapitál přímo do bank (na rozdíl od současných nepřímých injekcí v podobě zvyšování hodnoty suverénního dluhu, který tyto banky drží). Tento přístup brání útokům na banky, poněvadž banky s větším kapitálem jsou bezpečnější. Jak velké množství veřejného kapitálu by se však mělo použít a za jakých podmínek? Soukromý kapitál je samozřejmě preferovanější variantou, ale vzhledem k riziku, že ho zlikviduje budoucí veřejná intervence, budou investoři ostražití. Regulátoři mezitím zvyšují kapitálové poměry bank.
Evropané – dlužníci i věřitelé – musí řešit bankovní problém přímo a současně s problémy eura, suverénních dluhů a fiskálních úprav. Předstírání, že banky, které prošly nenáročnými zátěžovými testy, lze ponechat s malými vedlejšími ztrátami donekonečna otevřené, je jen zbožným – a nebezpečným – přáním.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The world has a unique opportunity to harness artificial intelligence to achieve the United Nations Sustainable Development Goals, drive scientific breakthroughs, and fuel economic growth. But to realize this potential, the international community must foster a more inclusive and equitable AI ecosystem.
outline steps policymakers can take to ensure that the benefits of emerging applications are widely shared.
After a decades-long love affair with laissez-faire policies, many governments – notably in developed countries – are increasingly seeking to shape their economies through tariffs, subsidies, public procurement, and more. But not all industrial policies are created equal, and understanding their nuances and limitations is critical to their success.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
PALO ALTO – Evropa trpí současnými krizemi suverénních dluhů, bankovnictví a měny. Těžké hospodářské nesnáze a politické tlaky zasazují silné rány vztahům mezi občany, suverénními státy a nadnárodními institucemi, jako je Evropská centrální banka. Šíří se výzvy k rezignaci na fiskální suverenitu, k drastické rekapitalizaci finančně zranitelné bankovní soustavy, případně i k tomu, aby Řecko a možná i další problémové členské státy eurozóny opustily euro (nebo aby se zřídila prozatímní dvourychlostní měnová unie).
V tomto výbušném prostředí politici zoufale používají nejrůznější nástroje – včetně ECB, Mezinárodního měnového fondu a Evropského fondu finanční stability –, aby se pokusili zastavit finanční paniku, nákazu a riziko recese. Jdou však oficiální činitelé správným směrem?
Krize suverénních dluhů, bankovnictví a eura jsou úzce provázané. Vzhledem k tomu, že nedostatečně kapitalizované evropské banky drží velké objemy nekvalitních suverénních dluhů států z okraje eurozóny, byly by mnohé z nich nesolventní, kdyby se jejich aktiva účtovala v cenách „marked to market“. Jejich oddlužování zpomaluje hospodářské zotavení. A rozsáhlé fiskální úpravy, které se nutně musí provést v Řecku, Irsku, Portugalsku a možná i v Itálii a ve Španělsku, přinesou hospodářský a sociální rozvrat. Státní bankrot by pravděpodobně doprovázela těžká hospodářská kontrakce – po krachu Argentiny v roce 2002 kleslo HDP této země o 15%.
Navzdory zátěžovým testům, sanačním fondům a nepřetržitému jednání zatím trvalé a funkční řešení evropským politikům uniká. Nezdar bude znamenat obrovskou překážku pro hospodářský růst v Evropě v následujících letech a mohl by ohrozit i přežití samotného eura. Neshody mezi hlavami států a ECB v otázce nákupů suverénního dluhu problémových zemí centrální bankou tuto nejistotu ještě prohloubily.
Slušné celoevropské hospodářské zotavení a úspěšná postupná fiskální konsolidace by umožnily, aby dluhopisy problémových zemí získaly postupem času na hodnotě. Do té doby budou přetrvávat tahanice o to, kdo ponese ztráty, kdy je ponese a jak. Budou to řečtí občané? Němečtí, francouzští a nizozemští daňoví poplatníci? Držitelé dluhopisů? Akcionáři finančních institucí? Základním problémem je navíc otázka, jaký dopad bude mít výsledek této bitvy na celkový objem ztrát.
Ceny bankovních akcií a úrokové rozpětí Euribor-OIS (což je měřítko finanční tísně) signalizují hlubokou absenci důvěry v suverénní dluh problémových zemí, kdy výnos z desetiletých řeckých dluhopisů nedávno dosáhl 25%. Krize má dopad i na Neevropany; například obava, že americké banky a peněžní fondy mají prostředky v problémových evropských bankách, poškozuje americké finanční trhy.
PS Events: Climate Week NYC 2024
Watch our Climate Week NYC 2024 event now to hear speakers from across the globe – including Mia Amor Mottley, Prime Minister of Barbados; Gabriel Boric, President of Chile; Jiwoh Abdulai, Minister of Environment and Climate Change of Sierra Leone; and Maisa Rojas Corradi, Minister of the Environment of Chile – discuss climate leadership, development finance, and more.
Watch Now
Existují tři základní přístupy k řešení bankovní krize (to znamená k současnému řešení fiskálních změn, suverénních dluhů a problémů kolem eura). První přístup se opírá o čas, ziskovost a konečnou dohodu mezi dlužníky a věřiteli. Jeden odhad naznačuje, že padesátiprocentní snížení hodnoty suverénního dluhu zemí z okraje eurozóny (což je u Řecka rozumné, ale u ostatních zemí příliš vysoké) by způsobilo ztráty ve výši asi tří bilionů dolarů, což by spolklo celý kapitál evropských bank. Banky jsou však v současném prostředí s nízkými úrokovými sazbami ziskové podniky, protože si v typickém případě krátkodobě půjčují prostředky a pak je dlouhodoběji půjčují za vyšší sazby. Hra na čas by jim proto mohla umožnit, aby se postupně rekapitalizovaly tím, že si ponechají zisky nebo přilákají kapitál zvenčí.
Silné a trvalé hospodářské zotavení by takový přístup umožnilo. Většina evropských představitelů doufá, že když se zotavení zkombinuje s velkým objemem veřejných peněz na podporu suverénního dluhu problémových zemí, tak se to podaří.
Obamova administrativa přijala tuto variantu po nepopulárním podpůrném programu TARP, v jehož rámci se napumpovaly do bankovní soustavy stamiliardy dolarů z veřejných zdrojů (většina z nich byla splacena). Některé americké banky, včetně Bank of America a Citibank, jsou však stále zranitelné a mají v účetních rozvahách značný objem toxických aktiv (většinou souvisejících s hypotékami).
Druhým přístupem je rychlé vyřešení. Budou-li však ztráty příliš vysoké nebo zotavení příliš křehké, pak poskytnutí volné ruky bankám, aby se postupně rekapitalizovaly samy, a vyřešení špatných dluhů později – například zavedením evropské obdoby Bradyho dluhopisů (dluhopisů s nulovým kuponem, které v 90. letech umožnily americkým bankám a latinskoamerickým zemím dohodnout se na částečném odepsání dluhů) – nebude fungovat. Rychlejší řešení však možná bude nezbytné, aby bankovní zombie nenakazili finanční systém.
Americká vládní agentura Resolution Trust Corporation v letech 1989 až 1995 hbitě uzavřela 1000 nesolventních bank a spořitelních družstev, aby nepoškodily zdravé instituce. V měřítku dnešní ekonomiky byla rozprodána aktiva v hodnotě 1,25 bilionu dolarů, přičemž se podařilo získat zpět 80% hodnoty. Finanční soustava se rychle uzdravila. Tento přístup vyžaduje uvážlivost a odhodlání při oddělování nesolventních institucí od solventních.
A konečně je zde cesta veřejného kapitálu. Probíhá-li trhem tažená rekapitalizace příliš pomalu a uzavření selhávajících institucí není možné, je vyhrocenější alternativou napumpovat veřejný kapitál přímo do bank (na rozdíl od současných nepřímých injekcí v podobě zvyšování hodnoty suverénního dluhu, který tyto banky drží). Tento přístup brání útokům na banky, poněvadž banky s větším kapitálem jsou bezpečnější. Jak velké množství veřejného kapitálu by se však mělo použít a za jakých podmínek? Soukromý kapitál je samozřejmě preferovanější variantou, ale vzhledem k riziku, že ho zlikviduje budoucí veřejná intervence, budou investoři ostražití. Regulátoři mezitím zvyšují kapitálové poměry bank.
Evropané – dlužníci i věřitelé – musí řešit bankovní problém přímo a současně s problémy eura, suverénních dluhů a fiskálních úprav. Předstírání, že banky, které prošly nenáročnými zátěžovými testy, lze ponechat s malými vedlejšími ztrátami donekonečna otevřené, je jen zbožným – a nebezpečným – přáním.